Davidova závěť: Zrada, nebo nedorozumění?

„A děti tu pro tebe vždycky budou, takže nikdy nezůstaneš bez domova,“ řekl mi David naposledy, když jsme spolu seděli v kuchyni našeho bytu na Vinohradech. Jeho hlas byl klidný, ale v očích měl zvláštní stín. Tenkrát jsem tomu nevěnovala pozornost. Teď, když sedím sama u stolu, kde ještě před měsícem voněla káva a smáli jsme se s dětmi, mi ta věta zní v hlavě jako ozvěna.

David zemřel náhle. Infarkt. Bylo mu teprve padesát tři. Pohřeb byl rychlý, rodina i sousedé přišli, objímali mě a šeptali slova útěchy. Na pohřební hostině v restauraci U Tří lvů jsem se snažila být silná kvůli dětem – Martinovi a Lucii. Ale uvnitř mě něco svíralo.

Týden po pohřbu mi zazvonil telefon. Volal notář, paní Novotná. „Paní Kláro, potřebujeme vás i děti kvůli projednání dědictví.“ Srdce mi bušilo až v krku. Vždyť jsme s Davidem všechno měli společné! Byt, chalupu v Orlických horách, dokonce i starou škodovku.

V kanceláři notářky bylo dusno. Martin seděl napjatě vedle mě, Lucie si nervózně hrála s prstýnkem. Paní Novotná otevřela obálku a začala číst: „Já, David Novotný, tímto odkazuji svůj podíl na bytě svým dětem, Martinovi a Lucii…“ Zbytek slov mi splýval v šumu v uších. Cože? Dětem? A co já?

„To musí být omyl,“ vyhrkla jsem. „David by mě přece nenechal bez střechy nad hlavou!“

Martin se na mě podíval rozpačitě. „Mami, třeba to myslel dobře…“

„Dobře? Jak dobře?“ vyjela jsem na něj ostřeji, než jsem chtěla. Lucie se rozplakala.

Doma jsem procházela staré dopisy a fotografie. Hledala jsem nějaký vzkaz, vysvětlení. Vždyť jsme si byli tak blízcí! Vzpomněla jsem si na naše začátky – jak jsme se poznali na fakultě v Brně, jak jsme spolu stavěli první byt z palet a starých židlí. Jak jsme přežili Davidovu nezaměstnanost i moji nemoc.

Začala jsem podezírat všechny kolem sebe. Co když mě děti chtějí vystrnadit? Co když David věděl něco, co já ne? Proč mi nic neřekl?

Jednou večer jsem zaslechla Martina, jak telefonuje s Lucií: „Musíme to mámě nějak vysvětlit… Já taky nevím, proč to táta udělal.“

Přišla jsem za nimi do obýváku. „Tak povídejte! Co přede mnou tajíte?“

Martin se nadechl: „Mami, táta nám před rokem řekl, že chce mít jistotu, že o tebe bude postaráno, kdyby se s tebou něco stalo dřív než s ním. Proto napsal závěť takhle – abychom my mohli rozhodnout a postarat se o tebe nebo o sebe navzájem.“

„Ale proč mi to neřekl?“ zašeptala jsem.

Lucie mě objala: „Možná tě chtěl chránit. Nebo měl strach…“

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o Davidovi, o dětech. Večer jsem nemohla spát. Přemítala jsem nad tím, jestli je větší zrada mlčet nebo říct pravdu.

Začaly hádky o peníze. Martin chtěl byt prodat a rozdělit peníze mezi sebe a Lucii – prý abych měla na nový začátek. Já ale nechtěla nikam jít! Tohle byl můj domov! Lucie se snažila být prostředníkem: „Mami, můžeme tu bydlet všichni spolu…“

Ale napětí rostlo. Sousedi si začali šeptat. Moje sestra Jana mi volala: „Kláro, nenech si všechno líbit! Děti jsou dneska hrozně vypočítavé.“

Jednou večer jsem seděla sama v kuchyni a poprvé v životě jsem si nalila panáka slivovice. Dívala jsem se na starou fotku nás čtyř z dovolené v Krkonoších. Byli jsme šťastní – nebo jsem si to aspoň myslela.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit, proč mě to tak bolí. „Možná jste Davida idealizovala,“ řekla mi jednou doktorka Štěpánková. „A možná je čas přijmout, že i on měl své slabosti.“

Po měsících hádek jsme nakonec našli kompromis – byt zůstane napsaný na děti, ale já v něm budu moci bydlet doživotně. Nebylo to ideální řešení, ale aspoň něco.

Dnes už vím, že pravda není nikdy černobílá. David mě možná nezradil – možná jen neuměl mluvit o svých obavách a chybách.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Byla to zrada? Nebo jen lidská slabost? A jak bych se zachovala já na jeho místě?