Bratr, který obětoval vše: Příběh o lásce, zklamání a rodinných ranách
„Jano, prosím tě, můžeš za mnou přijít? Jsem v Motole…“ Bratrovi se třásl hlas a já jsem okamžitě věděla, že je zle. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já jsem právě chystala snídani svému synovi. V tu chvíli jsem všechno pustila z ruky a běžela na tramvaj.
Můj bratr Petr byl vždycky ten silný. Po tom, co ho opustila jeho žena Lenka kvůli kolegovi z práce, zůstal sám se třemi dětmi – Martinem, Terezou a malou Klárkou. Nikdy si nestěžoval. Pracoval jako šéfkuchař v jedné vyhlášené pražské restauraci, měl dvě vysoké školy, ale nikdy se nehonil za penězi. Všechny své síly věnoval dětem. Kupoval jim značkové oblečení, platil jim jazykové kurzy, jezdil s nimi na hory i k moři. Když přišla puberta, děti mu začaly odmlouvat. „Tati, proč nemáme nový iPhone jako ostatní?“ „Tati, proč nemůžeme jet letos do Chorvatska?“ Petr se jen usmíval a snažil se jim vysvětlit, že všechno nemohou mít hned. Ale vždycky nakonec našetřil a splnil jim přání.
Když jsem dorazila do nemocnice, seděl na posteli shrbený muž s šedivými vlasy a unavenýma očima. „Jsem rád, že jsi přišla,“ zašeptal Petr. „Děti… ještě tu nebyly.“
„Volal jsi jim?“ zeptala jsem se opatrně.
Petr přikývl. „Martin mi řekl, že má moc práce v bance. Tereza má zkoušky na právech. Klárka… ta mi ani nezvedla telefon.“
Sedla jsem si k němu a držela ho za ruku. Vzpomínala jsem na všechny ty roky, kdy jsme spolu jako děti běhali po sídlišti v Modřanech. Petr byl vždycky ten ochranářský typ. Když mi bylo smutno, vzal mě na zmrzlinu nebo mě bránil před kluky ve škole.
„Víš, Jano,“ začal tiše, „já jsem si myslel, že když jim dám všechno, co budu moct, budou mě mít rády. Že mě nenechají samotného.“
Nevěděla jsem, co říct. Věděla jsem, že jeho děti nejsou špatné – jen jsou rozmazlené a zvyklé brát všechno jako samozřejmost.
Další dny jsem za Petrem chodila každý večer. Nosila jsem mu domácí polévku a četla mu noviny. Děti stále nepřišly. Jednou večer jsem to už nevydržela a zavolala Martinovi sama.
„Martine, táta je vážně nemocný! Nemůžeš si najít chvíli?“
„Teto Jano, já fakt nemůžu. Máme uzávěrku kvartálu a šéf by mě zabil.“
„A co Tereza? Klárka?“
„Tereza má státnice a Klárka… ta je teď s kamarády na chatě.“
Zavěsila jsem s pocitem bezmoci a vzteku. Jak je možné, že děti, kterým Petr obětoval celý život, teď nejsou schopné přijít ani na hodinu?
Jednou večer jsme s Petrem seděli u okna nemocničního pokoje a dívali se na světla Prahy.
„Jano,“ řekl najednou, „myslíš, že jsem udělal chybu? Že jsem je moc rozmazlil? Možná jsem měl být přísnější…“
„Petře,“ odpověděla jsem tiše, „ty jsi dělal to nejlepší, co jsi uměl. Ale někdy lidé prostě neumí vracet lásku.“
Petr se rozplakal. Poprvé v životě jsem viděla svého bratra brečet.
Další den přišla lékařka s vážným výrazem. „Pane Novotný, vaše výsledky nejsou dobré. Budeme vás muset převést na onkologii.“
Petr jen přikývl a podíval se na mě: „Jano, kdybych tu už nebyl… postaráš se o ně? I když mě teď nechtějí vidět?“
Slíbila jsem mu to.
O týden později Petr zemřel. Na pohřeb přišly všechny tři děti – v černých kabátech, s kamennými tvářemi. Po obřadu za mnou přišel Martin.
„Teto Jano… proč jsi nám neřekla, že to bylo tak vážné?“
Podívala jsem se mu do očí a cítila v sobě hořkost i smutek.
„Volala jsem vám všem. Ale vy jste měli vždycky něco důležitějšího.“
Tereza začala plakat a Klárka se rozběhla pryč.
Doma jsem seděla u stolu s Petrovou fotografií v ruce a přemýšlela: Proč někdy ti nejbližší nevidí to nejdůležitější? Proč láska nestačí k tomu, aby rodina držela pohromadě?
Možná jste to zažili taky – někdo vám dal všechno a vy jste to poznali až příliš pozdě. Myslíte si, že je možné odpustit? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené?