Tchán v mém obýváku: Pět měsíců, které roztrhaly naši rodinu

„Tohle je můj dům a já si tady budu dělat, co chci!“ zařval pan Zdeněk, můj tchán, zatímco bouchl dveřmi od obýváku tak silně, až se rozklepala vitrína s porcelánem po babičce. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Můj manžel Petr seděl u stolu, hlavu v dlaních, a já věděla, že je to zase na mně. Už pět měsíců jsme žili v napětí, které by se dalo krájet. Pět měsíců od chvíle, kdy Zdeňka propustili z práce a on neměl kam jít.

První dny byly plné soucitu. „Neboj se, tati, u nás můžeš být, jak dlouho budeš potřebovat,“ řekl Petr s úsměvem. Já přikyvovala, i když jsem v koutku duše cítila obavy. Měli jsme malý byt 3+1 na sídlišti v Brně-Líšni. Dvě děti – Honzíkovi bylo osm, Aničce pět. Už tak jsme žili v těsném prostoru. Ale co jsme měli dělat? Rodina je rodina.

Jenže Zdeněk byl zvyklý na svůj řád. Vstával v pět ráno, pustil rádio na plné pecky a vařil si kávu tak hlučně, že budil celý dům. Děti se bály chodit do kuchyně, protože je okřikoval kvůli drobkům na stole. Každý večer sledoval zprávy a komentoval politiku nahlas, často s peprnými poznámkami o „dnešní mládeži“ a „neschopných politicích“. Petr se snažil být prostředníkem, ale většinou jen mlčel nebo utekl do práce.

Jednoho večera jsem už nevydržela. „Zdeňku, prosím tě, mohl bys být trochu tišší? Děti už spí,“ řekla jsem opatrně. On se na mě podíval s pohledem, který mě doslova přimrazil: „V mém věku mi nebudeš říkat, co mám dělat! Kdyby ses víc starala o děti, nebyly by tak rozmazlené.“

Slzy mi vyhrkly do očí. Petr jen seděl a díval se do talíře. Cítila jsem se sama ve vlastním domě. Každý den byl stejný – Zdeněk kritizoval všechno: jak vařím, jak vychovávám děti, jak uklízím. Děti začaly být nervózní, Honzík měl noční můry a Anička se počurávala ze spaní.

Jednou večer jsem slyšela Honzíka šeptat Aničce: „Kdy už děda půjde pryč?“ A mně se sevřelo srdce. Věděla jsem, že tohle už není normální.

Začala jsem s Petrem mluvit o tom, že to takhle dál nejde. „Musíme něco udělat. Já už nemůžu,“ řekla jsem mu jednou večer v ložnici. „Je to tvůj táta, ale ničí nám to rodinu.“

Petr byl rozpolcený. „Co mám dělat? Nemá kam jít… Je to těžké.“

„A co my? My máme kam jít? Máme právo na klid?“

Dny plynuly a situace se zhoršovala. Zdeněk začal pít pivo už dopoledne a večer byl ještě protivnější. Jednou přišel domů opilý a začal křičet na děti kvůli rozházeným botám v předsíni. To už jsem nevydržela.

„Dost! Takhle to dál nejde! Jestli se to nezmění, půjdu s dětmi pryč!“ vykřikla jsem před Petrem i Zdeňkem.

Nastalo ticho. Zdeněk se urazil a zavřel se v pokoji. Petr mě objal a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila jeho podporu.

Druhý den ráno přišel Petr za Zdeňkem: „Tati, musíme si promluvit. Takhle to dál nejde. Musíš si najít jiné bydlení.“

Zdeněk nejdřív zuřil, pak brečel. Nakonec kývl – jeho sestra mu nabídla pokoj v domku u Vyškova.

Když odcházel, bylo mi ho líto. Ale zároveň jsem cítila úlevu. Děti zase spaly klidněji a doma bylo ticho.

Dlouho jsem přemýšlela: Udělala jsem správně? Měla jsem být trpělivější? Nebo je někdy potřeba chránit vlastní rodinu i za cenu konfliktu?

Co byste udělali vy? Je možné zachovat rodinu pohromadě, když jeden její člen ničí ostatní? Nebo je někdy lepší říct dost?