Po 25 letech manželství jsem zjistila, že svého muže vlastně vůbec neznám

„Petře, kdo je ta Lucie?“ vyhrkla jsem, když jsem v jeho mobilu našla zprávu: „Děkuju za včerejšek, bylo to krásné. Chybíš mi.“ Moje ruce se třásly a srdce mi bušilo až v krku. Petr stál u kuchyňské linky a krájel cibuli na guláš, jako by se nic nedělo. Ani se na mě nepodíval. „To je jen kolegyně z práce, nic víc,“ odpověděl klidně, ale jeho hlas byl o poznání tišší než obvykle.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Po pětadvaceti letech manželství, dvou dětech a společném domě v malém městě u Plzně jsem zjistila, že svého muže vlastně vůbec neznám. Vždycky jsem si myslela, že jsme šťastní. Jasně, hádky byly – kvůli penězům, dětem, jeho matce, která mi nikdy nemohla přijít na jméno. Ale kdo je nemá? Nikdy mě nenapadlo, že by Petr mohl mít někoho jiného.

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Děti – Tereza a Honza – už dávno vyletěly z hnízda, takže jsme byli doma sami. Petr se tvářil, že se nic nestalo. Já jsem ale nemohla spát. V hlavě mi běžely všechny ty roky: první rande na nádraží v Plzni, svatba v kostele v Dobřanech, narození dětí, společné dovolené v Krkonoších… A teď tohle.

Druhý den ráno jsem sebrala odvahu a otevřela jeho mobil znovu. Bylo tam víc zpráv. Lucie mu psala o tom, jak jí chybí jeho doteky, jak si přeje být s ním víc než jen „ta druhá“. Petr jí odepisoval slova, která jsem od něj neslyšela už roky: „Miluju tě.“

Když přišel domů z práce, čekala jsem na něj v obýváku. „Chci pravdu,“ řekla jsem tiše. „Jak dlouho to trvá?“

Petr se posadil naproti mně a poprvé po dlouhé době se mi podíval do očí. „Rok,“ přiznal. „Nechtěl jsem ti ublížit…“

„Ale ublížil jsi mi! Všechno jsi zničil!“ vykřikla jsem a rozplakala se. Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta žena, která brečí kvůli nevěře. Vždycky jsem si říkala, že kdyby mě někdy podvedl, prostě ho vyhodím a půjdu dál. Ale teď jsem byla paralyzovaná bolestí a strachem z budoucnosti.

Následující týdny byly peklo. Petr spal na gauči v obýváku. Doma bylo ticho a napětí by se dalo krájet. Když přijely děti na víkend domů, snažili jsme se před nimi hrát divadlo – ale Tereza to prokoukla hned první večer.

„Mami, co se děje?“ zeptala se mě potichu v kuchyni.

„Tatínek má jinou,“ zašeptala jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Tereza mě objala a řekla: „To zvládneme.“ Ale já nevěděla jak.

Začaly hádky – nejdřív mezi mnou a Petrem, pak i mezi mnou a dětmi. Honza byl naštvaný na otce, Tereza mě přesvědčovala, abych mu dala ještě šanci. Moje máma mi radila rozvod: „Jednou podvede, podvede zas.“ Petrova matka mi volala a prosila mě, abych rodinu nerozbíjela: „Vždyť jste spolu tak dlouho…“

Byla jsem rozpolcená mezi vztekem a zoufalstvím. Každý den jsem přemýšlela: Co když už nikdy nebudu šťastná? Co když už nikdy nenajdu někoho, kdo mě bude milovat? A co když Petr opravdu lituje?

Jednou večer přišel Petr za mnou do ložnice. Sedl si ke mně na postel a řekl: „Jitko, já vím, že jsem to pokazil. Nechci tě ztratit. Můžeme to ještě zkusit?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. V hlavě mi běžely všechny ty lži a sliby. Ale taky všechny ty roky společného života. Byla jsem unavená bojem.

Začali jsme chodit k manželské poradkyni do Plzně. Bylo to těžké – musela jsem poslouchat věci, které bolely. Petr přiznal, že se cítil osamělý, že jsme spolu málo mluvili. Já zase řekla nahlas všechno to, co mě trápilo už roky: že mám pocit, že pro něj nejsem dost dobrá, že mě bere jako samozřejmost.

Trvalo to měsíce. Některé dny jsem si byla jistá, že chci odejít. Jiné dny jsem si říkala, že bychom to mohli zvládnout. Děti nás podporovaly každá po svém – Honza byl pořád naštvaný na otce, Tereza mi nosila čokoládu a objímala mě.

Nakonec jsme se s Petrem rozhodli dát si pauzu – on se odstěhoval na měsíc ke své sestře do Klatov. Ten měsíc byl pro mě očistný i děsivý zároveň. Poprvé po pětadvaceti letech jsem byla sama doma. Uvědomila jsem si, že vlastně nevím, kdo jsem bez něj.

Začala jsem chodit na procházky do lesa za městem, koupila si nové šaty a přihlásila se na kurz keramiky v místním kulturním domě. Pomalu jsem začala znovu nacházet samu sebe.

Když se Petr vrátil, byli jsme oba jiní. Už jsme nebyli ti dva mladí lidé z nádraží v Plzni – byli jsme dva dospělí lidé s jizvami na duši.

Nevím, jestli nám to vydrží. Ale vím jedno: už nikdy nechci žít ve lži.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás žije s tajemstvím? Kolik žen i mužů si myslí, že znají svého partnera – a přitom netuší vůbec nic?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec po takové zradě začít znovu věřit?