Můj muž, jeho peněženka a moje vězení: Příběh jedné české manželky

„Kolik jsi dneska zase utratila? Vždyť už jsem ti říkal, že musíme šetřit!“ Gábina slova mě zasáhla jako ledová sprcha. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly, když jsem z tašky vyndávala rohlíky a máslo. „Byla sleva, Gábo,“ snažila jsem se šeptem vysvětlit, „děti potřebují snídani.“

„To je mi jedno! Kdybys nebyla tak neschopná, už dávno bys vydělávala víc než těch pár korun v knihovně!“ Jeho hlas se nesl celým bytem na sídlišti v Modřanech. Dveře do dětského pokoje byly pootevřené a já slyšela, jak se malá Anička rozplakala.

Dvanáct let. Dvanáct let jsem žila v manželství, kde peněženka mého muže byla důležitější než moje sny. Když jsme se s Gábou poznali na vysoké škole v Olomouci, byl to vtipný kluk s velkýma očima a ještě většími plány. Tehdy mi připadalo roztomilé, jak si zapisuje každou korunu do svého notýsku. Netušila jsem, že ten notýsek bude jednou mým vězením.

Po svatbě jsme se přestěhovali do Prahy. Já nastoupila do knihovny, Gába do banky. První roky byly krásné – společné výlety na Karlštejn, večery u televize, smích. Pak přišla první hypotéka a s ní i první hádky o peníze. „Musíme šetřit,“ říkal pořád dokola. „Nemůžeš si koupit nové boty, když máme splátky.“

Narodila se Anička a o dva roky později Tomášek. Najednou jsem byla doma sama s dětmi a Gába pracoval dlouho do noci. Peníze mi dával na týden dopředu – přesně spočítané na jídlo, plenky a občas i na autobus. Když jsem chtěla něco navíc – třeba knížku pro Aničku nebo nové tričko pro sebe – musela jsem prosit. A on vždycky řekl: „Na to nemáme.“

Začala jsem se cítit jako služka ve vlastním domě. Každý den stejný kolotoč: ráno snídaně, děti do školky, rychle do knihovny na pár hodin, pak nákup, úklid, večeře. Gába přišel domů, sedl si k televizi a čekal na večeři. Když jsem byla unavená nebo smutná, řekl jen: „Kdybys byla lepší hospodyně, nebyla bys tak vyřízená.“

Jednou večer jsem seděla v koupelně na studených dlaždicích a brečela do ručníku. Slyšela jsem za dveřmi jeho kroky. „Co tam děláš tak dlouho? Zase plýtváš vodou?“ křikl netrpělivě.

Začala jsem nenávidět každý den. Nenáviděla jsem jeho poznámky, jeho kontrolu nad každou korunou i nad mým časem. Ale hlavně jsem začala nenávidět sama sebe za to, že to všechno snáším.

Moje máma mi říkala: „Vydrž to kvůli dětem. Každé manželství má krize.“ Ale já už nemohla dál. Jednoho dne jsem našla v Aniččině sešitě obrázek – holčička za mřížemi a vedle ní smutná maminka. Rozbrečela jsem se. Uvědomila jsem si, že moje děti vyrůstají v domě plném strachu a ticha.

Začala jsem tajně schovávat drobné z nákupů. Každou dvacetikorunu do staré krabičky od čaje. V knihovně jsem si přibrala víc směn a večer doma psala články pro místní noviny pod cizím jménem. Každý měsíc jsem měla o pár stovek víc – a s nimi i malou naději.

Jednoho dne přišel Gába domů dřív a našel moji krabičku s penězi. „Co to má znamenat?“ řval tak hlasitě, že sousedka z vedlejšího bytu bouchala na zeď.

„To jsou moje peníze,“ řekla jsem poprvé v životě nahlas a pevně.

„Tvoje? Všechno je přece naše! Nebýt mě, nemáš nic!“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. „Nechci už žít jako tvoje vězeňkyně,“ řekla jsem tiše.

Následující týdny byly peklo. Gába mi vyhrožoval rozvodem, odebráním dětí, dokonce i tím, že mě udá na sociálku za zanedbání péče. Máma mě prosila, ať to ještě zkusím zachránit. Ale já už nemohla.

Jednoho rána jsem sbalila dětem pár věcí do batůžků a odešla k sestře do Berouna. Bylo to poprvé po dvanácti letech, kdy jsem se nadechla bez strachu.

Rozvod byl dlouhý a bolestivý. Gába bojoval o každý halíř i o děti. Soudkyně mi řekla: „Paní Novotná, jste statečná.“ Já se ale necítila statečně – jen unaveně a prázdně.

Dnes je to rok od rozvodu. Pracuji na plný úvazek v knihovně, děti chodí do školy a večer spolu čteme pohádky bez strachu z křiku za dveřmi. Někdy mám pocit viny – jestli jsem jim nevzala tátu moc brzy, jestli jim nechybí rodina pohromadě.

Ale když vidím Aničku smát se u stolu nebo Tomáška kreslit sluníčko místo mříží, vím, že jsme udělali správný krok.

Někdy si večer sednu ke stolu s hrnkem čaje a ptám se sama sebe: Proč jsme my ženy ochotné tolik obětovat pro rodinu? Kde je ta hranice mezi trpělivostí a sebeobětováním? Co byste udělali vy na mém místě?