Výročí, které nikdy nebylo: Jak nás tchyně zradila

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkl Tomáš, když jsme seděli u našeho malého kuchyňského stolu v paneláku na Jižním Městě. Já jen tiše seděla vedle něj a v ruce drtila hrnek s čajem. Tchyně, paní Novotná, se rozhlížela po našem bytě, jako by hledala něco, čeho by se mohla chytit. „Já vím, že je to hrozné, ale opravdu nemám jinou možnost. Banka mi hrozí exekucí a já nechci přijít o byt,“ šeptala a v očích jí stály slzy.

Bylo to přesně týden před naším pátým výročím svatby. Už půl roku jsme plánovali cestu do Českého Krumlova – romantický víkend, na který jsme šetřili každou korunu. Všechno bylo zařízené: penzion u řeky, večeře v zámecké restauraci, dokonce i projížďka na lodičce. Jenže teď tu seděla Tomášova maminka a prosila nás o všechny naše úspory.

„Mami, vždyť jsi říkala, že máš všechno pod kontrolou,“ snažil se Tomáš zachovat klid. Já jsem jen mlčky přikyvovala. Věděla jsem, jak moc pro něj rodina znamená. A taky jsem věděla, že když řeknu ne, bude to mezi námi navždy.

„Prosím vás, děti… já už nevím, co mám dělat. Slibuju, že vám to všechno vrátím. Jen teď potřebuju pomoc,“ vzlykala paní Novotná a mně se sevřelo srdce.

Nakonec jsme souhlasili. Zrušili jsme rezervaci v penzionu, prodali lístky na koncert a všechny peníze převedli na účet paní Novotné. Tomáš se mě pokusil obejmout, ale já jen stála u okna a dívala se na šedé paneláky venku. „To bude dobré,“ šeptal mi do vlasů. Ale já věděla, že už nic nebude jako dřív.

První týdny po „záchraně“ tchyně byly zvláštní. Tomáš byl nervózní a často se hádal s mámou po telefonu. Já jsem se snažila být silná, ale v noci jsem brečela do polštáře. V práci jsem byla protivná na kolegy a doma jsem se vyhýbala jakýmkoli zmínkám o dovolené.

Jednoho dne jsem šla nakoupit do Alberta a potkala sousedku paní Novotné, paní Dvořákovou. „Tak co, jak si užívá paní Novotná ten nový nábytek?“ zeptala se mě s úsměvem. Zůstala jsem stát jako opařená. „Jaký nábytek?“ vyhrkla jsem.

„No přece ten nový gauč a televizi! Včera mi to ukazovala. Prý si chtěla udělat radost po těch všech starostech,“ povídala dál paní Dvořáková.

V tu chvíli mi došlo, že něco nesedí. Když jsem přišla domů, Tomáš seděl u počítače a vypadal unaveně. „Tomáši… tvoje máma si koupila nový gauč a televizi?“ zeptala jsem se opatrně.

Tomáš zbledl. „Cože? To není možné… vždyť říkala, že všechno půjde na splátky dluhů.“

Ten večer jsme jeli k paní Novotné bez ohlášení. Otevřela nám ve svém novém županu a za ní v obýváku zářila obrovská plazmová televize. Na stole stála váza s čerstvými květinami a na zemi nový koberec.

„Mami… kde jsi na to vzala peníze?“ zeptal se Tomáš tiše.

Paní Novotná chvíli mlčela a pak pokrčila rameny: „Chtěla jsem si udělat radost… vždyť víte, jak je život krátký.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Tomáš jen seděl a díval se do země. Já jsem cítila, jak se ve mně mísí vztek, smutek i bezmoc.

Doma jsme se pohádali jako nikdy předtím. „Proč jsi jí věřil? Proč jsme jí dali všechny naše peníze?“ křičela jsem na Tomáše. On jen mlčel a pak odešel z bytu.

Další týdny byly plné ticha a výčitek. S Tomášem jsme spolu skoro nemluvili. Já jsem měla pocit, že mě zradil nejen jeho matka, ale i on sám. V práci jsem byla jako tělo bez duše a doma jsem jen seděla u okna a dívala se ven.

Jednou večer mi Tomáš napsal zprávu: „Promiň mi to všechno. Nevěděl jsem, že je máma schopná takové lži.“

Odpověděla jsem mu až ráno: „Nevím, jestli jí ještě někdy dokážu věřit.“

Po několika týdnech jsme se rozhodli jít společně na terapii. Bylo to těžké – otevřeně mluvit o zradě v rodině není jednoduché. Ale pomalu jsme začali znovu hledat cestu k sobě.

S paní Novotnou jsme přerušili kontakt na několik měsíců. Bylo to bolestivé rozhodnutí, ale potřebovali jsme čas zahojit rány.

Dnes je to už rok od té události. S Tomášem jsme silnější než dřív – naučili jsme se říkat ne a chránit naši rodinu před toxickými vztahy. Ale někdy si večer před spaním kladu otázku: Jak dlouho trvá odpustit někomu, kdo vás tak hluboce zradil? A je vůbec možné znovu věřit člověku, který vás zklamal nejvíc?