Neviditelná nit: Přátelství na zkoušce mateřstvím

„Jano, už zase mi nebereš telefon. Co se s tebou děje?“ šeptám do ticha svého malého bytu na Žižkově, zatímco na displeji svítí její jméno a pod ním už třetí zmeškaný hovor za poslední týden. Vždycky jsme si volaly každý večer, rozebíraly jsme kluky, práci, naše malé radosti i velké průšvihy. Teď mám pocit, že mluvím do zdi.

Vzpomínám si na tu noc, kdy mi Jana poprvé oznámila, že je těhotná. Seděly jsme v hospodě U Vystřelenýho oka, smály se a ona najednou vytáhla ultrazvukovou fotku. „Budeš teta!“ zašeptala a já ji objala tak pevně, až nám oběma vyhrkly slzy. Byla jsem šťastná. Opravdu. Jenže teď, když je malý Tomášek na světě, mám pocit, že jsem přišla o svou nejlepší kamarádku.

„Promiň, Baru,“ pípla mi dnes ráno zpráva. „Tomášek má zase horečku. Nestíhám.“ Už ani nespočítám, kolikrát mi poslední měsíce něco podobného napsala. Vždycky je to Tomášek. Vždycky je to něco. Chápu to – je máma. Ale proč mám pocit, že už pro ni nejsem vůbec důležitá?

Minulý týden jsem ji zkusila překvapit. Koupila jsem její oblíbené větrníky v cukrárně na rohu a zazvonila u ní doma. Otevřela mi v teplákách, s kruhy pod očima a mastnými vlasy. „Baru, promiň, fakt teď nemůžu. Tomášek nespal celou noc a já jsem úplně hotová.“ V očích měla slzy a já poprvé pochopila, že to není jen o mně.

Sedla jsem si na lavičku před jejich panelákem a rozbrečela se. Proč mě to tak bolí? Proč mám pocit, že mě někdo vyrval z jejího života? Vždyť jsme si slíbily, že budeme spolu napořád. Že nás nic nerozdělí – ani chlapi, ani práce, ani děti.

Začala jsem se vyhýbat společným známým. Když se mě někdo ptal na Janu, jen jsem pokrčila rameny: „Má teď jiné starosti.“ Ale uvnitř mě to žralo. Proč ona může být šťastná a já ne? Proč já musím být ta druhá?

Jednoho večera jsem se rozhodla jí to napsat. Dlouhou zprávu plnou výčitek i bolesti. „Chybíš mi. Připadám si jako cizí člověk ve tvém životě. Jako bych už nebyla tvoje nejlepší kamarádka.“ Odpověď přišla až ráno: „Baru, promiň. Já vím, že tě zanedbávám. Ale já už ani nevím, kdo jsem. Jsem jen máma a nic víc.“

To mě zasáhlo víc než všechny předchozí odmítnutí. Najednou jsem pochopila, že Jana není šťastná. Že je sama stejně jako já – jen jinak.

Rozhodla jsem se za ní zajít znovu. Tentokrát ne s větrníky, ale s otevřeným srdcem. „Jano,“ řekla jsem tiše ve dveřích jejího bytu, „já tě nechci ztratit. Ale mám pocit, že už pro tebe nejsem důležitá.“

Jana mě objala a rozplakala se mi na rameni. „Baru, já tě potřebuju víc než kdy dřív. Jen nevím, jak to zvládnout. Každý den je stejný – plínky, kojení, pláč… A já mám pocit, že mizím.“

Seděly jsme spolu na gauči a poprvé po dlouhé době jsme si povídaly do noci. O strachu z mateřství, o samotě, o tom, jak se všechno změnilo. „Víš,“ řekla Jana tiše, „bojím se ti říct, jak moc mi chybíš. Protože mám pocit, že už nejsem ta holka, kterou jsi měla ráda.“

„Jsi pořád moje Jana,“ odpověděla jsem a poprvé za dlouhou dobu jsem tomu věřila.

Od té doby se snažíme hledat nové způsoby, jak být spolu – i když už to není jako dřív. Chodíme spolu na procházky s kočárkem po Riegrových sadech, povídáme si přes WhatsApp v noci, když Tomášek konečně usne.

Není to jednoduché. Někdy mám pořád pocit, že jsem až na druhém místě – za dítětem, za rodinou, za povinnostmi. Ale učím se přijímat to nové „my“. Učím se být trpělivá a chápat Janu i samu sebe.

Možná už nikdy nebudeme ty dvě holky z hospody U Vystřelenýho oka. Ale možná je to tak v pořádku.

Někdy večer přemýšlím: Kolik přátelství přežije takovou změnu? A kolik z nás má odvahu říct nahlas: Chybíš mi? Co byste udělali vy na mém místě?