Co znamená „vezmi si ji“? Když rodina praská ve švech a mateřské pouto je zpochybněno

„Počkej, co tím myslíš – vezmi si ji? To snad nemyslíš vážně, Alexandře!“ Moje hlasité šeptání se rozléhalo prázdnou kuchyní našeho bytu v Nuslích. Stála jsem u stolu, ruce sevřené v pěst, a dívala se na svého muže, který právě telefonoval své matce. V jeho očích nebyla lítost, jen tvrdohlavost, kterou jsem kdysi považovala za sílu.

„Mami, přijď si pro Aničku. Lenka to nezvládá,“ řekl do telefonu a ani se na mě nepodíval. V tu chvíli mi došlo, že všechno, co jsme si slíbili před dvěma lety v kostele na Vinohradech, je pryč. Slzy mi stékaly po tvářích a já se snažila najít slova, která by zastavila tohle šílenství.

„Alexandře, vždyť je to naše dcera! Nemůžeš jen tak rozhodnout, že půjde k tvojí mámě. To jsme přece nikdy neřešili! Nikdy jsme se o tom nebavili!“

On jen pokrčil rameny. „Lenko, poslední týdny jsi pořád unavená, podrážděná… Anička potřebuje klid. Moje máma jí ho dá.“

Tohle nebyl ten muž, kterého jsem si brala. Tenkrát byl laskavý, chápavý. Teď byl cizí. Všechno začalo už po svatbě – nejdřív nenápadné poznámky o tom, jak by se věci měly dělat „správně“, pak rozhodnutí o dovolené bez mého názoru, nakonec i volba školky pro Aničku. Ale tohle… tohle bylo jiné. Tohle byla zrada.

Sedla jsem si na židli a snažila se popadnout dech. Hlavou mi běžely vzpomínky na první měsíce s Aničkou – jak jsem ji kojila v noci, jak jsme spolu chodily do parku na Pankráci, jak se smála, když jsem jí zpívala ukolébavky. Byla jsem její máma. Nikdo jiný.

„Lenko, já už to rozhodl,“ řekl Alexandr tišeji. „Potřebuješ si odpočinout.“

„A kdo rozhodl o tom, že potřebuju odpočívat? Ty? Nebo tvoje máma?“ vyjela jsem na něj.

Z kuchyně se ozval tichý pláč. Anička stála ve dveřích v pyžamu s medvídkem v ruce. „Mami?“

Okamžitě jsem k ní přiběhla a objala ji. „Neboj se, zlatíčko. Nikam nejdeš.“

Alexandr si povzdechl a odešel do ložnice. Slyšela jsem, jak za sebou zabouchl dveře.

Ten večer jsem nemohla spát. Ležela jsem vedle Aničky a poslouchala její klidné dýchání. V hlavě mi vířily otázky: Kde jsem udělala chybu? Proč už nejsme rodina? Proč mám pocit, že bojuju sama?

Ráno bylo ticho napjaté jako struna. Alexandr seděl u stolu s hrnkem kávy a novinami. Ani se na mě nepodíval.

„Mluvila jsem s tvojí mámou,“ začala jsem opatrně.

Zvedl oči od novin. „A?“

„Řekla mi, že přijde dneska odpoledne.“

„To je dobře,“ odpověděl bez emocí.

V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat. Nemůžu dovolit, aby mi vzali dceru jen proto, že mám těžké období. Každá matka má někdy pocit vyčerpání – ale to neznamená, že je špatná máma.

Vzala jsem Aničku za ruku a vyrazily jsme ven. Procházely jsme se po nábřeží u Vltavy a já jí vyprávěla pohádky o statečných princeznách. Chtěla jsem jí dát pocit bezpečí – i když sama jsem ho už dávno ztratila.

Odpoledne přišla Alexandrová matka, paní Novotná. Přinesla Aničce plyšového králíčka a mně věnovala soucitný pohled.

„Lenko, já vím, že to máš těžké,“ začala tiše. „Ale možná by ti pár dní volna prospělo.“

„Paní Novotná,“ odpověděla jsem pevněji, než jsem čekala sama od sebe, „děkuju za nabídku. Ale Anička zůstane se mnou.“

Alexandr stál opodál a mlčel.

Večer jsme s Aničkou ležely v posteli a ona šeptala: „Mami, ty mě máš ráda?“

Objala jsem ji pevněji než kdy dřív. „Miluju tě nejvíc na světě.“

Další dny byly plné napětí. Alexandr se mnou skoro nemluvil. Chodil domů později a pozvánky na společné večeře ignoroval. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím.

Jednou večer přišel domů opilý a začal křičet: „Proč mi všechno komplikuješ? Proč nemůžeš být jako ostatní ženy?“

„Jako které ženy?“ zeptala jsem se tiše.

„Jako moje máma! Ta vždycky věděla, kdy ustoupit!“

V tu chvíli mi došlo, že bojuju nejen o svou dceru, ale i o sebe samu.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní Dvořákové z polikliniky na Budějovické. Pomohla mi pochopit, že nejsem špatná matka jen proto, že někdy nezvládám všechno dokonale.

Jednoho dne jsem sbalila Aničce batůžek a odešla s ní k rodičům do Berouna. Alexandr mi volal až večer.

„Kdy se vrátíte?“ zeptal se bezbarvě.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

V Berouně jsme našly klid – aspoň na chvíli. Moje maminka mi vařila čaj a tatínek bral Aničku na procházky do lesa.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Je to selhání? Nebo nový začátek?

Jednou večer seděla Anička u okna a dívala se na hvězdy.

„Mami, budeme zase všichni spolu?“ zeptala se tiše.

Nevěděla jsem, co odpovědět.

A tak tu teď sedím a ptám se sama sebe: Je možné zachránit rodinu, když jeden z nás už nechce bojovat? A co je vlastně důležitější – zůstat spolu za každou cenu, nebo ochránit své dítě i sebe před bolestí?