Babiččina polévka a studené srdce světa

„Viktore, proč zase nemáš na tácu polévku?“ ozvalo se přes celou jídelnu. Hlas patřil Honzovi, třídnímu vtipálkovi, který nikdy nevynechal příležitost rýpnout si do někoho slabšího. V tu chvíli jsem měl pocit, že se na mě dívají všichni – spolužáci, kuchařky i paní učitelka. Sklopil jsem oči a zamumlal něco o tom, že nemám hlad. Ve skutečnosti mi v břiše kručelo tak hlasitě, že jsem měl strach, že to uslyší i ostatní.

Bylo mi tehdy dvanáct a žil jsem s babičkou v malém bytě na okraji Ostravy. Táta odešel, když mi bylo pět, a máma… o té se doma nemluvilo. Babička byla všechno – máma, táta i nejlepší kamarádka v jednom. Každé ráno mě budila vůně její kávy a večer mě uspávala pohádka o tom, jak dobro vždycky zvítězí nad zlem. Jenže v reálném světě to tak jednoduché nebylo.

Ten den jsem přišel domů dřív než obvykle. Babička seděla u stolu a šila staré ponožky. „Viktorku, co se stalo?“ zeptala se tiše. Snažil jsem se být silný, ale slzy mi vyhrkly samy. „Ve škole se mi smáli, že nemám na oběd.“

Babička mě objala a její ruce voněly po mýdle a cibuli. „To není tvoje vina,“ zašeptala. „Svět je někdy krutý, ale my máme jeden druhého.“

Večer mi uvařila polévku z toho mála, co jsme měli – pár brambor, mrkev a kousek celeru. Seděli jsme spolu u stolu a ona mi vyprávěla o svém dětství za války. „Víš, Viktore, tehdy jsme měli ještě míň než teď. Ale nikdy jsme si nestěžovali. Důležité je neztratit hrdost.“

Druhý den jsem šel do školy s hlavou vztyčenou. V kapse jsem měl krabičku s babiččinou polévkou. Když Honza zase začal posměšky, podíval jsem se mu do očí: „Moje babička vaří nejlepší polévku na světě. Chceš ochutnat?“ Nečekal jsem odpověď, ale překvapilo mě, když si sedl vedle mě a skutečně si nabral lžíci.

„To je fakt dobrý,“ uznal neochotně. Ostatní kluci se přidali a najednou jsme seděli u jednoho stolu – já, Honza i ti ostatní, co se mi ještě včera smáli.

Ale doma to nebylo lehčí. Babička začala být unavenější, často kašlala a někdy zapomínala na věci. Jednou večer jsem ji našel sedět v kuchyni s hlavou v dlaních. „Babičko, co je?“ ptal jsem se vyděšeně.

„Nic, zlatíčko,“ usmála se slabě. „Jen jsem trochu unavená.“ Ale já věděl své. Začal jsem po škole chodit na brigádu do místního obchodu – skládal jsem zboží do regálů a za pár korun kupoval aspoň rohlíky a mléko.

Jednou přišla sociální pracovnice – paní Novotná. Prohlížela byt a ptala se na všechno možné. Babička byla hrdá a nechtěla si říct o pomoc. „My to zvládneme,“ tvrdila tvrdohlavě.

Ale já viděl, jak je na tom špatně. Jednoho dne ve škole přišel ředitel a zavolal si mě do kanceláře. „Viktore, všimli jsme si tvé situace. Můžeme ti nabídnout stipendium na obědy.“

Cítil jsem směs úlevy a hanby. Nechtěl jsem být ten chudý kluk, kterého všichni litují. Ale když jsem to řekl babičce, pohladila mě po vlasech: „Není hanba přijmout pomoc, když ji potřebuješ.“

Začal jsem chodit na obědy jako ostatní děti. Honza už se mi nesmál – dokonce jsme spolu hráli fotbal na hřišti za školou.

Jenže babiččin stav se zhoršoval. Jednoho rána už nevstala z postele. Seděl jsem u ní a držel ji za ruku. „Neboj se, Viktorku,“ zašeptala naposledy. „Vždycky budeš mít sílu v srdci.“

Po její smrti jsem zůstal sám. Sociální pracovnice mi pomohla najít pěstounskou rodinu – paní Hanu a pana Karla z vedlejší vesnice. Byli hodní, ale nic už nebylo jako dřív.

Každý večer si vařím babiččinu polévku podle jejího receptu. Když ji jím, cítím její ruce na svých ramenou a slyším její hlas: „Důstojnost není v tom, co máš v kapse, ale v tom, co nosíš v srdci.“

Někdy přemýšlím – proč je svět k některým lidem tak krutý? Proč musí děti jako já procházet takovou bolestí? Možná právě proto máme navzájem jeden druhého… Co myslíte vy? Má láska opravdu sílu změnit svět?