Rok za rokem: Tchán a tchyně v našem životě jako nevyžádaný stín

„Zase jsou tady,“ zašeptal jsem Janě, když jsem z okna kuchyně zahlédl modrou Škodu Fabii, jak pomalu vjíždí na náš dvorek. Bylo sobotní odpoledne, právě jsme s dětmi rozbalovali gril a těšili se na klidný den. Jana jen bezmocně pokrčila rameny a v očích jí probleskla únava. „Možná jen na chvíli,“ snažila se mě uklidnit, ale oba jsme věděli, že to nebude pravda.

Tchán Karel a tchyně Milena byli jako stín, který nás pronásleduje. Když jsme před pěti lety koupili náš malý domek na okraji Plzně, byli jsme nadšení, že budeme mít konečně vlastní prostor. Jenže Karel s Milenou to brali jako pozvánku k neomezeným návštěvám. Zpočátku jsem se snažil být vstřícný – přece jen jsou to Janini rodiče. Ale když se začali objevovat bez ohlášení, dokonce i ve všední dny, začal jsem cítit, jak mi jejich přítomnost leze na nervy.

„Martine, co kdybychom dneska ugrilovali i ty klobásky, co jsme přivezli?“ volal už ode dveří Karel, ještě než si sundal boty. Milena mezitím vtrhla do kuchyně a začala reorganizovat lednici. „Tady máš moc vajec, to se ti zkazí! A proč máš máslo až dole?“

Děti byly nadšené – babička s dědou vždycky přivezli něco sladkého nebo jim dovolili dělat věci, které jsme my zakazovali. Ale já cítil, jak se mi svírá žaludek. S Janou jsme si slíbili, že si budeme chránit soukromí, ale místo toho jsme měli pocit, že žijeme v otevřeném domě.

Jednou v létě jsme plánovali dovolenou na Lipně. Těšili jsme se na týden jen ve čtyřech – já, Jana a naše dvě děti. Dva dny před odjezdem zazvonil telefon. „Martine, tak jsme si s Milenou říkali, že bychom jeli taky! Vždyť je tam tolik místa,“ ozval se Karel s nadšením v hlase. Nevěděl jsem, co říct. Jana mě prosila pohledem: „Nech je jet, aspoň budou děti šťastné.“

Na Lipně to bylo jako vždycky – Karel rozhodoval o tom, kam půjdeme na výlet, Milena vařila podle svého a kritizovala vše od našeho výběru restaurace po způsob, jakým balíme batohy. Večer jsem seděl u vody a díval se do tmy. „Proč nemůžeme být aspoň chvíli sami?“ ptal jsem se sám sebe.

Konflikt vyvrcholil loni na Vánoce. Chtěli jsme mít poprvé svátky jen v našem kruhu. Jana to rodičům oznámila s předstihem, ale na Štědrý den ráno zazvonil zvonek. Karel s Milenou stáli přede dveřmi s obrovskými taškami dárků a jídla. „Přece nebudeme sami! Vánoce jsou o rodině!“ prohlásila Milena a už si zouvala boty.

Ten večer jsem vybuchl. „Proč nám nikdy nedáte pokoj? Proč musíte být pořád u všeho?“ vyjel jsem na ně u stolu. Děti ztichly, Jana zbledla. Karel se urazil a Milena začala plakat. „My vás máme jen rádi…“ vzlykala.

Po tom incidentu bylo doma dusno. Jana mi vyčítala, že jsem byl hrubý, já jí zase, že mě nikdy nepodpoří. Dny plynuly v napětí – každý telefonát od jejích rodičů byl jako tikající bomba.

Začal jsem chodit domů později z práce, abych nemusel čelit dalším neohlášeným návštěvám. Jednou jsem přišel domů a našel Milenu v kuchyni, jak vaří večeři pro celou rodinu. Jana seděla u stolu a tiše plakala. „Já už nevím, co mám dělat,“ šeptala mi později v ložnici. „Jsou to moji rodiče…“

V tu chvíli jsem pochopil, že nejde jen o mě a mé pohodlí. Jana je mezi dvěma ohni – loajalita k rodičům a láska ke mně. Ale kde je hranice? Kdy už je péče o rodinu příliš?

Začali jsme chodit na rodinnou terapii. Bylo těžké slyšet pravdu – že i já mám podíl na tom, že jsme nechali situaci zajít tak daleko. Že Jana potřebuje mou podporu stejně jako já tu její.

Dnes už jsou návštěvy Karla a Mileny méně časté – ale napětí nikdy úplně nezmizelo. Někdy si říkám: Je vůbec možné najít rovnováhu mezi vlastní rodinou a rodiči partnera? Nebo je každý pokus odsouzený k neúspěchu?

Co byste dělali vy na mém místě? Máte podobnou zkušenost?