Cizí dítě pod jednou střechou: Když láska nestačí

„Tohle není tvoje věc, Jano! Jsi jenom cizí ženská!“ křičela na mě Lucie, když jsem jí v kuchyni připomněla, že by měla uklidit po sobě nádobí. Její hlas se nesl bytem jako siréna a já měla chuť se rozbrečet. Místo toho jsem jen sevřela ruce v pěst a zhluboka dýchala. Bylo to už potřetí ten týden, co mi dala najevo, že do jejího života nepatřím.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu macechou. Vždycky jsem chtěla vlastní děti, ale osud mi dopřál jen jednoho syna, Tomáška. Když jsem poznala Petra, byl už vdovec a Lucii bylo tehdy dvanáct. Byla tichá, uzavřená, s očima plnýma smutku. Snažila jsem se k ní najít cestu – pekla jsem její oblíbené buchty, chodila s ní na procházky do lesa, učila ji plést copánky. Ale ona mě vždycky jen pozorovala zpoza neviditelné zdi.

První roky byly těžké. Petr pracoval dlouho do noci, abychom zvládli hypotéku na náš malý byt v Brně-Žabovřeskách. Já zůstávala doma s dětmi a snažila se udržet domácnost pohromadě. Tomášek byl ještě malý, potřeboval mě. Lucie byla v pubertě a potřebovala… možná mámu? Ale tu jsem jí nemohla nahradit.

Jednoho večera jsem zaslechla Lucii, jak telefonuje s kamarádkou: „Ta Jana mi pořád říká, co mám dělat. Myslí si, že je moje máma, ale nikdy nebude.“ Ta slova mě bodla jako nůž. Seděla jsem pak dlouho v kuchyni a přemýšlela, jestli má vůbec smysl snažit se dál.

S Petrem jsme se kvůli Lucii často hádali. „Musíš být přísnější,“ říkal mi jednou. „Jinak ti přeroste přes hlavu.“ Jenže když jsem byla přísná, Lucie se ještě víc uzavřela. Když jsem byla laskavá, ignorovala mě. Byla to nekonečná hra na kočku a myš.

Jednou přišla domů pozdě v noci. Bylo jí sedmnáct a já seděla v obýváku a čekala na ni. „Kde jsi byla?“ zeptala jsem se tiše. „To tě nemusí zajímat,“ odsekla a zabouchla za sebou dveře pokoje. Petr na mě pak křičel, že ji dusím a že bych měla být tolerantnější. Ale kdo bude tolerantní ke mně?

Lucie propadla ve druháku na gymnáziu. Učitelka mi volala do práce: „Paní Novotná, vaše dcera vůbec nechodí na hodiny.“ Chtěla jsem jí pomoct, ale ona odmítala jakoukoli snahu. „Nech mě být! Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat!“ řvala na mě jednou tak hlasitě, že sousedka bouchala do topení.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem manželství. Petr byl čím dál víc mimo domov a já měla pocit, že všechno táhnu sama. Tomášek rostl a ptal se mě: „Proč je Lucka pořád smutná? Proč tě nemá ráda?“ Co mu mám říct? Že láska někdy nestačí?

Jednoho dne jsem našla Lucii v koupelně s rozřezanými zápěstími. Krev kapala do umyvadla a ona se na mě dívala prázdnýma očima. Volala jsem sanitku a brečela u její postele v nemocnici. Petr přijel až ráno – prý měl noční směnu.

Po tomhle incidentu jsme začali chodit k rodinnému terapeutovi. Lucie tam většinou mlčela nebo odsekávala jednoslovné odpovědi. Já tam brečela a Petr se tvářil provinile. Terapeutka nám řekla: „Musíte přijmout fakt, že Lucie má právo vás odmítat. Ale vy máte právo chránit sebe.“

Začala jsem si hledat práci na poloviční úvazek v knihovně, abych měla aspoň něco svého. Tomášek šel do školy a já měla konečně čas přemýšlet o sobě. Lucie mezitím odešla z domu – bez maturity, bez rozloučení. Jen mi nechala na stole lístek: „Promiň, že jsem ti to ztížila.“

Dnes je to už pět let, co jsme ji neviděli. Občas mi přijde zpráva od její kamarádky: „Lucka žije v Praze, má práci v kavárně.“ Petr o ní nemluví. Já na ni myslím každý den.

Stálo to za to? Má smysl snažit se milovat cizí dítě? Nebo je lepší chránit svoje srdce? Někdy si říkám: Možná bych měla být tvrdší… Nebo laskavější? Co byste udělali vy na mém místě?