Den, kdy se mi svět zhroutil: Když návštěva Marie všechno změnila

„Proč jsi to udělala, Lenko? Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ Maruščin hlas se třásl a já jsem cítila, jak mi hoří tváře. Stála přede mnou v naší malé kuchyni, ruce zaťaté v pěst, její syn Honzík se krčil za její sukní a nervózně si žmoulal rukáv. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet a já jsem měla pocit, že se mi celý svět hroutí pod nohama.

Ten den začal jako každý jiný. Uvařila jsem si kávu, pustila rádio a chystala se do práce v místní knihovně. Když někdo zaklepal na dveře, nečekala jsem nikoho. Otevřela jsem a uviděla Marii – svou dávnou kamarádku ze střední – kterou jsem neviděla celé roky. Vedle ní stál její osmiletý syn Honzík, kterého jsem znala jen z fotek na Facebooku. „Ahoj, Leni,“ řekla tiše Marie. „Můžeme na chvíli dovnitř?“

Pozvala jsem je dál, nabídla čaj a sušenky. Chvíli jsme si povídaly o všedních věcech – o práci, o dětech, o tom, jak je těžké najít si čas na sebe. Ale pak Marie ztichla a dlouho se na mě dívala. „Leni,“ začala opatrně, „potřebuju ti něco říct.“

V tu chvíli jsem ucítila zvláštní napětí. Marie vytáhla z kabelky složku s papíry a podala mi ji. „Tohle jsem našla mezi věcmi po mámě,“ řekla. Otevřela jsem složku a uviděla dopis psaný rukou – mou rukou – z doby před devíti lety. V dopise jsem Marii prosila, aby mi pomohla s rozhodnutím, které mi změnilo život: tehdy jsem byla těhotná a nevěděla jsem, kdo je otcem.

Marie se na mě dívala s očima plnýma slz. „Leni, proč jsi mi nikdy neřekla pravdu? Proč jsi mě tehdy od sebe odstrčila?“ Honzík se mezitím rozhlížel po kuchyni a já jsem cítila, jak se mi svírá hrdlo.

„Marie… já… bála jsem se,“ zašeptala jsem. „Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem sama a… měla jsem pocit, že mě nikdo nemůže pochopit.“ Marie zavrtěla hlavou. „Ale já bych ti pomohla! Byly jsme nejlepší kamarádky! Proč jsi mi to nedovolila?“

Vzpomínky na tu dobu mě zasáhly jako ledová sprcha. Bylo mi dvacet tři, studovala jsem na pedagogické fakultě v Hradci Králové a žila na koleji. Tehdy jsem poznala dva muže – Petra z vedlejší vesnice a Tomáše z Prahy. Oba byli jiní, oba mě přitahovali jinak. Když jsem zjistila, že čekám dítě, nevěděla jsem, komu patří. Měla jsem strach z odsouzení, z toho, co řekne rodina i vesnice.

„Maminka mi nikdy neodpustila, že jsem tě tehdy nepodržela,“ řekla Marie tiše. „A teď… když už tu není… mám pocit, že musím zjistit pravdu.“ Honzík se ke mně otočil: „Teto Lenko, proč maminka pláče?“

Slzy mi stékaly po tvářích. „Protože někdy dospělí udělají chyby, Honzíku,“ odpověděla jsem chraplavě.

Marie vstala od stolu a přešla ke mně blíž. „Leni, já musím vědět – je Honzík tvůj syn?“ Její otázka mě zasáhla jako rána pěstí do břicha. Všechno ve mně křičelo ano i ne zároveň. Pravda byla taková: když jsem porodila dceru Aničku, rozhodla jsem se ji vychovávat sama a nikdy nikomu neříct pravdu o jejím otci. Ale Honzík… Honzík byl dítě mé nejlepší kamarádky – nebo snad ne?

„Marie… já opravdu nevím,“ přiznala jsem poprvé nahlas to, co mě tížilo celé roky. „V té době jsme byly obě zmatené… Ty jsi byla v nemocnici po potratu… Já jsem byla sama… Možná jsme si navzájem víc ublížily než pomohly.“ Marie se rozplakala naplno.

„Víš vůbec, jaké to bylo? Každý den přemýšlet, jestli jsi v pořádku? Jestli jsi šťastná? Jestli jsi mi odpustila?“ Její hlas byl plný bolesti.

Seděly jsme naproti sobě a mezi námi ležela pravda – těžká jako kámen. Venku déšť zesílil a Honzík si začal kreslit do notýsku obrázek domečku.

„Co teď budeš dělat?“ zeptala se Marie tiše.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale vím jedno – už nechci utíkat před minulostí.“ V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vběhla moje dcera Anička: „Mami! Kdo je tady?“ Podívala se na Marii i Honzíka a pak na mě.

„Tohle je teta Marie a její syn Honzík,“ řekla jsem jí jemně.

Anička se usmála na Honzíka: „Půjdeme si hrát?“

Děti odběhly do pokoje a my s Marií jsme zůstaly samy v kuchyni plné nevyslovených slov.

„Leni,“ řekla Marie po chvíli ticha, „myslíš, že nám někdy někdo odpustí?“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé po letech cítila úlevu: „Možná… když začneme odpouštět samy sobě.“

A tak jsme tam seděly – dvě ženy poznamenané minulostí, dvě matky hledající smíření.

Někdy přemýšlím: Kolik pravdy uneseme? A kolik tajemství je potřeba odhalit, abychom mohly začít znovu žít?