„Myslela jsem, že jsem vychovala dceru, která pomůže vlastní matce, ne cizí“: Boj mezi povinností a láskou v jedné české rodině

„To myslíš vážně, Anno? Ty opravdu dáš přednost cizí ženské přede mnou?“ Mámin hlas se třásl vztekem i zklamáním. Stála v naší malé kuchyni v paneláku na Jižním Městě, ruce zaťaté v pěst. Já jsem jen mlčky seděla u stolu, v očích slzy, které jsem se snažila skrýt.

„Mami, ona je nemocná. Potřebuje mě. Ty jsi přece zdravá, zvládneš to sama…“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že tohle není argument, který by ji uklidnil.

„Zvládnu to sama? A kdo zvládal všechno, když tě táta opustil? Kdo tě živil, když jsi byla malá? Kdo ti platil školu, když jsi chtěla na gympl? Já! A teď, když mě potřebuješ ty…“ Hlas se jí zlomil a já cítila vinu jako těžký kámen na hrudi.

Táta nás opustil, když mi bylo osm. Vzpomínám si na ten den jako dnes – hádka, křik, prásknutí dveřmi. Pak přišel a začal balit věci. Televizi, rádio, dokonce i starý mixér. „To je moje,“ řekl mámě ledově. „Všechno je moje.“ Nechal nám jen postel a pár hrnků. Máma brečela celou noc. Já taky. Od té doby jsme byly jen my dvě proti světu.

Máma dřela ve dvou pracích, aby mě uživila. Nikdy si nestěžovala. Když jsem chtěla na gympl, šla do třetí směny v pekárně. Když jsem chtěla na vysokou, prodala prstýnek po babičce. Vždycky říkala: „Dělám to pro tebe, Aničko. Jednou mi to vrátíš.“

A teď tu stojím já – dospělá žena, máma dvou dětí, manželka Petra. A místo toho, abych byla mámě oporou, trávím večery u postele jeho mámy – paní Novotné. Tchyně dostala před půl rokem mrtvici. Petr je pořád v práci a jeho sestra žije v Brně. Zůstala jsem na to sama.

První týdny byly hrozné. Paní Novotná nemohla mluvit ani chodit. Musela jsem ji krmit lžičkou, přebalovat ji jako miminko. Někdy na mě křičela nesrozumitelnými slovy nebo mě tahala za vlasy. Byla jsem vyčerpaná a zoufalá.

Jednou večer mi máma volala: „Aničko, potřebuju tě. Bolí mě záda tak, že nemůžu vstát z postele.“

„Mami, promiň… dneska nemůžu. Tchyně měla zase záchvat.“

„A co já? Já už pro tebe nejsem důležitá?“

Mlčela jsem. Věděla jsem, že jí ubližuju. Ale co jsem měla dělat? Petr byl zoufalý a já ho nechtěla nechat ve štychu.

Začaly jsme se hádat čím dál častěji. Máma mi vyčítala každou návštěvu u tchyně: „Myslela jsem, že jsem tě vychovala k tomu, abys pomáhala vlastní rodině! Ne cizím lidem!“

„Ale mami,“ bránila jsem se, „Petr je můj muž. Jeho máma je teď i moje rodina.“

„To nikdy nebude tvoje rodina! Nikdo ti nikdy nevrátí to, co já jsem pro tebe obětovala!“

Slova bodala jako nůž. Cítila jsem se rozpolcená – mezi dvěma světy, které se nedají spojit.

Jednoho dne jsem přišla k mámě a našla ji ležet na zemi u postele. Upadla a nemohla vstát. Volala na mě slabým hlasem: „Aničko… prosím…“

Zvedla jsem ji a rozplakala se: „Promiň mi to všechno… promiň…“

Máma mě objala: „Já vím, že to nemáš lehké. Ale někdy mám pocit, že už pro tebe nejsem důležitá.“

Seděly jsme spolu dlouho v tichu. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu.

Začala jsem chodit k mámě každý den po práci – i když to znamenalo méně času pro tchyni i pro vlastní děti. Byla jsem unavená až na dno duše.

Jednou večer přišla dcera Klárka: „Mami, proč jsi pořád pryč? Proč nejsi doma s námi?“

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Petr mi řekl: „Musíš si vybrat, Anno. Nemůžeš zachránit všechny.“

Ale jak si mám vybrat mezi ženou, která mě vychovala sama a nikdy mě neopustila – a ženou, která je matkou mého muže a potřebuje mě stejně zoufale?

Někdy v noci ležím vzhůru a ptám se sama sebe: Je možné být dobrou dcerou i dobrou snachou zároveň? Nebo vždycky někoho zklamu?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat vlastní mámu kvůli rodině svého muže? Nebo mám právo myslet i na sebe?