Když se mi zhroutil svět: Jak jsem hledal sílu v modlitbě, když moje žena onemocněla

„Honzo, prosím tě, pojď sem!“ ozvalo se z kuchyně. V tu chvíli jsem ještě netušil, že tahle věta mi navždy změní život. Když jsem tam doběhl, Jana už ležela na zemi, bledá a bezvládná. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly, když jsem vytáčel záchranku. „Prosím, dělejte něco! Ona nedýchá!“ křičel jsem do telefonu a slzy mi stékaly po tvářích.

V nemocnici mi lékařka řekla: „Vaše žena prodělala těžkou cévní mozkovou příhodu. Její stav je vážný.“ V tu chvíli se mi zhroutil svět. Jana byla vždycky ta silná, ta, která držela naši rodinu pohromadě. Já byl ten skeptik, co se smál babiččiným modlitbám a na Vánoce chodil do kostela jen kvůli dětem. Teď jsem seděl na chodbě nemocnice, obklopený cizími lidmi a pípáním přístrojů, a poprvé v životě jsem nevěděl, co dělat.

Doma to bylo ještě horší. Děti – Terezka a Matěj – se mě ptaly: „Tati, kdy se maminka vrátí?“ Nevěděl jsem, co jim říct. Každý večer jsem seděl u jejich postelí a snažil se být silný. Ale když usnuly, propadal jsem zoufalství. Jednou večer jsem našel v Janině nočním stolku růženec. Vzal jsem ho do ruky a jen tak ho svíral. Najednou jsem si vzpomněl na babičku, jak se modlila za dědu, když byl nemocný. Tehdy jsem jí říkal, že je to zbytečné. Teď bych dal cokoliv za trochu její víry.

Začal jsem se modlit. Neuměl jsem to pořádně, slova mi pletla jazyk, ale říkal jsem si: „Bože, jestli jsi, prosím tě, pomož Janě.“ Každý večer jsem šeptal do ticha pokoje svoje prosby. Děti si toho všimly. Jednou Terezka přišla a řekla: „Tati, můžu se modlit s tebou?“ Seděli jsme spolu na posteli, drželi se za ruce a říkali: „Ať je maminka zase zdravá.“

Dny plynuly v nekonečné nejistotě. Lékaři byli opatrní, naděje střídala beznaděj. Jednou mě zavolali do nemocnice: „Pane Novotný, vaše žena začala reagovat na podněty.“ Rozbrečel jsem se přímo před sestřičkou. Když jsem pak seděl u Janina lůžka a držel ji za ruku, poprvé po týdnech stiskla moji dlaň. „Janičko,“ zašeptal jsem jí do ucha, „jsme tady s tebou.“

Začala dlouhá cesta rehabilitací. Jana byla slabá, často podrážděná a smutná. Doma jsme naráželi na každodenní problémy – jak zvládnout domácnost, práci i péči o ni? Matěj měl problémy ve škole, Terezka začala koktat. Já byl na pokraji sil. Jednou večer jsem seděl v kuchyni s hlavou v dlaních a přemýšlel, jestli to všechno zvládnu.

V tu chvíli přišla moje máma. „Honzo,“ řekla tiše, „já vím, že je to těžké. Ale nejsi na to sám.“ Přinesla mi polévku a objala mě. Najednou jsem si uvědomil, že i když mám pocit naprosté samoty, pořád jsou kolem mě lidé, kteří mě mají rádi.

Začal jsem chodit do kostela – nejdřív jen tak vzadu, abych nebyl moc vidět. Poslouchal jsem faráře Pavla, jak mluví o naději a odpuštění. Jednou po mši za mnou přišla starší paní: „Pane Novotný, modlím se za vaši ženu.“ Bylo to zvláštní – cizí člověk myslel na nás.

Jana se pomalu zlepšovala. Každý malý pokrok byl pro nás vítězstvím – první úsměv, první samostatné kroky s chodítkem. Děti jí kreslily obrázky a lepily je po pokoji. Já se učil trpělivosti a pokory.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu – Jana už dokázala sama jíst polévku – a Terezka řekla: „Tati, myslíš, že nám Bůh pomohl?“ Podíval jsem se na Janu a ona se na mě usmála tím svým starým úsměvem. „Možná ano,“ odpověděl jsem tiše.

Dnes už vím, že víra není jen o modlitbách nebo chození do kostela. Je to o naději, o lidech kolem nás a o tom nevzdat to ani tehdy, když je všechno černé. Naučil jsem se prosit o pomoc – nejen Boha, ale i rodinu a přátele.

Někdy si říkám: Co by se stalo, kdybych tehdy nenašel ten růženec? Kde bych dnes byl? Možná je někdy síla právě v tom přiznat si slabost a nechat druhé – i Boha – aby nám pomohli.

A co vy? Věřili byste v něco vyššího ve chvíli největšího zoufalství? Nebo byste hledali sílu jen sami v sobě?