Když jsem si vzala mamánka: Pravda o naší bezdětnosti

„Proč jsi mi to neřekl dřív, Tomáši?“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni držela v ruce dopis od jeho matky. Ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Tomáš stál u okna, zády ke mně, a mlčel. V tu chvíli jsem věděla, že všechno, co jsme spolu budovali, visí na vlásku.

Všechno to začalo docela nevinně. Byla jsem mladá učitelka češtiny na základní škole v Pardubicích a Tomáše jsem poznala na svatbě své nejlepší kamarádky Jitky. Byl okouzlující, pozorný a měl ten typický laskavý úsměv, kterému se těžko odolává. Zamilovala jsem se rychle a hluboce. Po roce jsme se vzali. Myslela jsem si, že mě čeká pohádka.

Jenže už na svatbě jsem si všimla, jak jeho maminka, paní Novotná, sleduje každý můj pohyb. Když jsme si s Tomášem vyměňovali prstýnky, ona stála těsně za ním a šeptala mu něco do ucha. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Dnes bych dala cokoliv za to, abych tehdy pochopila, co se děje.

Po svatbě jsme se nastěhovali do malého bytu na sídlišti Dubina. Bylo to skromné, ale naše. Jenže Tomášova maminka byla u nás skoro každý den. Nosila nám jídlo, prala Tomášovi košile a neustále komentovala, jak bych měla vařit nebo uklízet. „Víš, Tomáš má rád bramborovou kaši jemnější,“ říkala mi s úsměvem, který byl spíš výsměch.

Snažila jsem se být trpělivá. Říkala jsem si, že je to jen otázka času, než si zvykneme jeden na druhého. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem měla pocit, že bojuji s neviditelným nepřítelem. Tomáš nikdy neřekl své matce jediné slovo proti. Naopak – když jsem si postěžovala, že bych ráda měla doma klid, řekl: „Maminka to myslí dobře.“

Po dvou letech manželství jsme začali přemýšlet o dítěti. Nebo spíš já jsem začala přemýšlet. Tomáš vždycky téma stočil jinam nebo řekl: „Ještě máme čas.“ Když jsem se svěřila Jitce, jen pokrčila rameny: „Možná má strach.“

Jednoho dne jsem šla k lékaři na běžnou prohlídku a zeptala se na možnosti otěhotnění. Všechno bylo v pořádku. Když jsem to řekla Tomášovi, jen kývl hlavou a změnil téma na fotbalový zápas. Začalo mi to být divné.

Pak přišla ta rána – dopis od jeho matky. Otevřela jsem ho omylem, protože byl adresovaný nám oběma. Stálo v něm: „Milá Evo, chápu, že je pro tebe těžké smířit se s tím, že nemůžeš mít děti. Ale věřím, že Tomáš tě bude milovat i tak.“

Zamrazilo mě. Vždyť já děti mít mohu! Proč by si jeho matka myslela opak? Okamžitě jsem šla za Tomášem.

„Tomáši, proč si tvoje maminka myslí, že nemůžu mít děti?“ zeptala jsem se přímo.

Tomáš zbledl. „Já… já jí to řekl,“ zamumlal.

„Proč? Proč bys něco takového říkal?“

„Nechtěl jsem ji zklamat… Pořád se ptala, kdy už bude babičkou… Tak jsem jí řekl, že to nejde kvůli tobě.“

V tu chvíli mi došlo všechno. Celé ty roky mě jeho matka litovala a zároveň mnou opovrhovala kvůli lži, kterou rozšířil její vlastní syn. Cítila jsem vztek i zoufalství zároveň.

„A co jsi říkal ostatním?“ zeptala jsem se tiše.

Tomáš sklopil oči: „Řekl jsem to i tátovi… a bratrovi…“

Zhroutila jsem se na židli. Všichni v jeho rodině si mysleli, že já jsem ta vadná. Že já jsem důvodem jejich bezvnoučatství. A Tomáš? Ten radši obětoval mou pověst než aby čelil vlastní matce.

Následující týdny byly peklo. Paní Novotná mi nosila bylinky na plodnost a šeptala mi do ucha rady o ženském zdraví. Když jsem jí řekla pravdu – že problém není ve mně – jen se ušklíbla: „Tomáš by nikdy nelhal.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. O tom, jestli mám právo být šťastná vedle muže, který mě takhle zradil. Jednoho večera jsem sbalila pár věcí a odešla k Jitce.

„Proč jsi to vydržela tak dlouho?“ ptala se mě Jitka.

„Protože jsem věřila, že láska všechno překoná,“ odpověděla jsem jí a poprvé po dlouhé době se rozplakala.

Rozvod byl rychlý a tichý. Tomáš mi poslal omluvný dopis – prý mě pořád miluje a lituje všeho. Ale já už nemohla zapomenout na tu zradu.

Dnes žiji sama v malém bytě na okraji Pardubic a učím děti češtinu s ještě větší vášní než dřív. Občas potkám paní Novotnou v obchodě – dívá se na mě s opovržením a já už vím proč.

Někdy přemýšlím: Kolik žen kolem nás žije ve stínu podobné lži? Kolik z nás musí obětovat vlastní štěstí kvůli neschopnosti mužů postavit se vlastní rodině?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné odpustit takovou zradu?