Dopis Ježíškovi: Přání, které změnilo všechno

„Mami, proč mě nikdo nechce?“ vyhrkla jsem to jednou večer, když jsme s paní Novotnou skládaly prádlo v obýváku. Věděla jsem, že bych se na to neměla ptát, ale ta otázka mě pálila už týdny. Paní Novotná se na mě podívala, její ruce se na chvíli zastavily nad hromádkou ponožek. „Verunko, to není pravda. Jsi úžasná holka. Jen… někdy to trvá déle.“ Její hlas zněl smutněji než obvykle.

Bylo mi osm a už jsem vystřídala tři rodiny. Každá byla jiná – někde mě měli rádi, jinde jsem byla jen další povinnost. Ale u Novotných to bylo jiné. Paní Novotná voněla po vanilce a pan Novotný mě učil jezdit na kole. Přesto jsem pořád cítila, že tu nejsem doopravdy doma.

Blížily se Vánoce a ve škole jsme psali dopisy Ježíškovi. Všichni chtěli mobily, tablety nebo nové brusle. Já jsem napsala: „Milý Ježíšku, přeju si plyšového medvěda, nové tenisky a opravdovou rodinu.“ Dopis jsem schovala pod polštář a doufala, že ho Ježíšek najde.

Jednoho večera, když jsem si četla v posteli, slyšela jsem tlumené hlasy z kuchyně. „Co když ji ztratíme?“ šeptala paní Novotná. „Je to jen dítě, ale já ji mám ráda jako vlastní.“ Pan Novotný odpověděl tiše: „Musíme to risknout. Nemůžeme ji nechat odejít.“

Druhý den ráno ležel na stole balíček – plyšový medvěd s červenou mašlí. Vedle něj nové tenisky a obálka s mým jménem. Srdce mi bušilo až v krku. Otevřela jsem ji a četla: „Verunko, chceme tě adoptovat. Chceme být tvoje opravdová rodina. Milujeme tě.“

Rozbrečela jsem se štěstím i strachem zároveň. Co když si to rozmyslí? Co když zase něco pokazím? Ale paní Novotná mě objala tak pevně, že jsem věděla, že tentokrát je to jiné.

Začalo kolečko úřadů, posudků a návštěv sociálních pracovnic. Každý týden někdo cizí seděl u našeho stolu a ptal se na všechno možné: „Jak se cítíte? Máte noční můry? Bojíte se tmy?“ Cítila jsem se jako nějaký projekt, ne jako dítě.

Jednou večer přišla paní Novotná do mého pokoje a sedla si ke mně na postel. „Verunko, víš, že tě máme rádi. Ale musíš nám pomoct – musíš být upřímná, i když je to těžké.“ Přikývla jsem a poprvé jí řekla o tom, jak mě v první rodině nechávali celé dny samotnou a jak jsem se bála tmy. Plakala se mnou.

V lednu přišel dopis z úřadu: adopce schválena. Pan Novotný mě vzal do náruče a zatočil se mnou dokola. „Teď jsi naše holka navždycky!“ smál se.

Ale ne všechno bylo růžové. Moje biologická matka, paní Hrdličková, najednou začala psát dopisy a chtěla mě vidět. Nikdy předtím zájem nejevila. Byla jsem zmatená – měla bych ji nenávidět? Nebo jí dát šanci? Paní Novotná mi řekla: „Tohle rozhodnutí je jen na tobě.“

Setkání s paní Hrdličkovou bylo zvláštní. Seděla naproti mně v kavárně U Tří lvů a nervózně si hrála s ubrouskem. „Verunko… promiň mi všechno,“ zašeptala. Chtěla jsem jí odpustit, ale nešlo to hned. Odešla jsem domů s hlavou plnou otázek.

Ve škole si mě začali dobírat spolužáci: „Ty jsi ta adoptovaná?“ smáli se kluci z vedlejší třídy. Chtěla jsem utéct domů a nikdy už nevylézt ven. Ale paní Novotná mi řekla: „Lidé jsou někdy zlí jen proto, že nerozumí.“

Postupně jsem si zvykala na nové příjmení i na to, že mám opravdové rodiče. Ale pořád mě někdy přepadl strach – co když zase přijde změna? Co když mě zase někdo opustí?

Jednou večer jsme seděli u stolu a jedli bramboračku. Pan Novotný položil lžíci a řekl: „Verunko, rodina není o krvi. Je o lásce.“ A já mu konečně uvěřila.

Dnes je mi patnáct a když se dívám zpátky, vím, že jedno přání napsané Ježíškovi může změnit celý život. Ale taky vím, že cesta k rodině není vždycky jednoduchá.

Někdy si říkám: Kolik dětí ještě čeká na svůj domov? A proč je pro některé lidi tak těžké přijmout někoho cizího za svého? Co byste udělali vy?