Mezi dvěma ohni: Když láska a rodina stojí proti sobě

„Ivano, už toho mám dost! Tvoje matka mi dnes zase volala a vyčítala mi, že jsem tě odvedl od rodiny. Copak to nikdy neskončí?“ Dariusův hlas se třásl vztekem, zatímco já stála v kuchyni s hrnkem kávy v ruce, neschopná odpovědět. Věděla jsem, že tohle není poprvé, co se hádáme kvůli mé rodině. Ale tentokrát to bylo jiné – v jeho očích jsem viděla bolest i rezignaci.

„Dariusi, prosím tě, zkus je pochopit. Oni mají strach, že tě ztratím… že mě ztratí,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Nikdy jsem nechtěla, aby to došlo tak daleko.“

„Ale už to zašlo! Tvoje rodina mě nikdy nepřijala. Od začátku mi dávali najevo, že nejsem dost dobrý. A ty… ty pořád stojíš mezi námi. Už nemůžu dál předstírat, že mě to nebolí.“

Vzpomněla jsem si na první setkání s Dariusovou rodinou – jeho maminka mi podala ruku s úsměvem a jeho otec mě pozval na pivo do hospody U Tří růží. Bylo to jiné než u nás doma. Moje maminka mě objímala s takovou silou, jako by mě chtěla ochránit před celým světem. Ale když jsem jí oznámila, že se budu vdávat za Dariuse, její tvář ztuhla.

„Ivanko, jsi si jistá? Vždyť ho znáš sotva rok. Co když tě opustí? Co když ti ublíží?“ ptala se mě tehdy a já jen mávla rukou. Věřila jsem, že láska překoná všechno.

Ale teď, tři roky po svatbě, jsem stála v našem malém bytě na Žižkově a měla pocit, že se všechno rozpadá. Darius začal odmítat pozvání na rodinné oslavy. Přestal odpovídat na zprávy od mé sestry Kláry. A když mi minulý měsíc oznámil, že už nechce mít s mojí rodinou nic společného, zhroutil se mi svět.

„Ivano, proč pořád trváš na tom, abychom tam chodili? Vždyť víš, jak se ke mně chovají,“ řekl mi jednou večer, když jsme seděli u televize.

„Protože jsou to moje rodina! Nemůžu je jen tak vyškrtnout ze života,“ odpověděla jsem zoufale.

„A co já? Já nejsem tvoje rodina?“

Ta otázka mě zasáhla jako rána pěstí. Od té doby jsem začala pochybovat o všem. Každý telefonát od maminky byl pro mě zdrojem úzkosti. Každý pohled na Dariuse mi připomínal jeho bolest.

Jednoho dne jsem seděla s Klárou v kavárně Slavia a snažila se jí vysvětlit, co prožívám.

„Víš, Kláro, mám pocit, že se musím rozhodnout mezi vámi a Dariusem. Ale já nechci nikoho ztratit,“ svěřila jsem se jí.

Klára si povzdechla: „Ivano, máma je tvrdohlavá. Ale možná bys měla dát přednost svému manželství. Vždyť jsi dospělá žena.“

„A co když tím ztratím vás?“

Klára mě pohladila po ruce: „To bys nikdy neztratila. Ale musíš si ujasnit priority.“

Doma mě čekal další výbuch. Darius seděl u stolu s hlavou v dlaních.

„Ivano, já už to nevydržím. Buď si vybereš mě, nebo svoji rodinu. Jinak odejdu.“

Zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi vířily vzpomínky – na dětství v paneláku na Proseku, na společné Vánoce u babičky v Pardubicích, na první polibek s Dariusem pod Petřínem… Jak mám rozhodnout?

Následující týdny byly peklem. Maminka mi volala každý den a ptala se: „Tak co Darius? Už se uklidnil?“ Odpovídala jsem vyhýbavě. Darius byl stále uzavřenější. Přestali jsme spolu večeřet, každý večer trávil u počítače nebo v hospodě s kamarády.

Jednoho večera jsem přišla domů a našla ho balit kufr.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se tiše.

„Musím pryč. Potřebuju si všechno promyslet.“

Zůstala jsem sama v tichém bytě a poprvé v životě pocítila opravdovou samotu. Volala jsem Kláře i mamince, ale nikdo mi nedokázal pomoct.

Po týdnu se Darius vrátil. Sedli jsme si naproti sobě ke kuchyňskému stolu.

„Ivano,“ začal opatrně, „já tě miluju. Ale nemůžu žít v domě, kde je pořád válka.“

Rozplakala jsem se: „Já taky ne… Ale nevím, jak to změnit.“

Dlouho jsme mlčeli. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu – omezíme kontakt s mojí rodinou na minimum a budeme spolu trávit více času sami dva. Ale věděla jsem, že tím někoho ztratím.

Dnes je to půl roku od té doby. S maminkou mluvím jen občas. Klára mi píše zprávy o tom, jak se mají doma. S Dariusem jsme si našli nový rytmus – chodíme spolu na procházky do Stromovky, vaříme večeře a občas zajdeme do kina.

Ale někdy večer ležím v posteli a přemýšlím: Udělala jsem správné rozhodnutí? Je možné milovat naplno, když musíte obětovat část sebe sama? Co byste udělali vy na mém místě?