Zamilovala jsem se do ženatého muže: Jak jsem sebrala odvahu a vzala spravedlnost do svých rukou
„Tohle je tvoje káva, Lucie,“ řekl Martin a položil přede mě hrnek s cappuccinem. Jeho hlas byl tichý, ale v očích měl něco neklidného. Seděli jsme v rohu kavárny na Vinohradech, kde jsme se poslední tři měsíce scházeli během obědových pauz. Bylo mi třicet a poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že se mi v životě něco daří. Martin byl vtipný, chytrý a pozorný. Až příliš dokonalý.
„Dneska jsi nějaký nervózní,“ poznamenala jsem a snažila se o úsměv. „Stalo se něco v práci?“
Zavrtěl hlavou a rychle se napil kávy. „Ne, jen… mám toho teď hodně.“
V tu chvíli mi zazvonil telefon. Na displeji svítilo neznámé číslo. Zvedla jsem to a ozval se ženský hlas: „Dobrý den, hledám pana Martina Novotného. Prý jste jeho kolegyně?“
Zamrazilo mě. „Ano, proč?“
„Jsem jeho manželka. Potřebuju s ním mluvit.“
V tu chvíli mi došlo, že všechno je jinak. Položila jsem telefon a podívala se na Martina. Zbledl.
„Ty… ty jsi ženatý?“ zašeptala jsem.
Chvíli mlčel, pak přikývl. „Chtěl jsem ti to říct…“
„Kdy? Až bude pozdě? Nebo až tě tvoje žena načapá?“
Vyběhla jsem z kavárny ven na ulici. Pražský ruch mě obklopil jako těžká deka. V hlavě mi vířily myšlenky: Jak jsem mohla být tak slepá? Proč jsem si nevšimla těch drobných náznaků – nikdy nechtěl zůstat déle, nikdy mě nepozval k sobě domů, nikdy mi nevolal večer.
Doma jsem brečela do polštáře a nenáviděla sama sebe za to, že jsem mu uvěřila. Moje nejlepší kamarádka Jana mi řekla: „Musíš mu to vrátit. Nemůžeš to nechat jen tak.“
Ale jak? Pomsta mi připadala dětinská, ale zároveň jsem cítila, že potřebuju něco udělat. Nemohla jsem dovolit, aby si Martin myslel, že může beztrestně ničit životy ostatních.
Další den v práci jsem ho ignorovala. Posílal mi zprávy, volal, čekal na mě před kanceláří. Nakonec jsem mu napsala: „Chci se sejít. Dnes večer v té kavárně.“
Přišel přesně na čas. Seděl naproti mně a vypadal zlomeně.
„Lucie, prosím… já tě mám opravdu rád. S mojí ženou už to dávno nefunguje. Chtěl jsem to s tebou zkusit…“
„Tak proč jsi mi lhal?“ přerušila jsem ho.
Sklopil oči. „Bál jsem se, že tě ztratím.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že je zbabělec. Že nikdy nebude mít odvahu odejít od rodiny – a že já nechci být ta druhá.
„Víš co?“ řekla jsem tiše. „Myslím, že tvoje žena by měla vědět pravdu.“
Zbledl ještě víc než předtím. „To neuděláš.“
„Udělám,“ odpověděla jsem klidně.
Ještě ten večer jsem napsala jeho ženě zprávu. Byla stručná a věcná: „Váš manžel má poměr. Pokud chcete vědět víc, ozvěte se.“
Druhý den mi zavolala. Sešly jsme se v malé kavárně na Letné. Byla mladší, než jsem čekala – asi třicet pět let, upravená, ale v očích měla stín smutku.
„Věděla jsem to,“ řekla tiše. „Ale doufala jsem, že to není pravda.“
Vyprávěla jsem jí všechno – jak jsme se poznali, jak se choval, jak mi lhal. Poslouchala mlčky a pak jen poděkovala.
Martin mi pak už nikdy nezavolal. Slyšela jsem od kolegů, že se odstěhoval z bytu a jeho žena podala žádost o rozvod.
Myslela jsem si, že mě pomsta uspokojí – ale místo toho přišla prázdnota. Dlouho jsem nemohla spát, přehrávala si v hlavě všechny naše rozhovory a přemýšlela, kde byla chyba.
Jednou večer mi Jana řekla: „Aspoň jsi byla upřímná sama k sobě. To je víc než většina lidí dokáže.“
Možná měla pravdu. Ale pořád mě trápí otázka: Kdybych to zjistila dřív – zachovala bych se jinak? A jak poznat, komu můžeme opravdu věřit?
Někdy si říkám: Je lepší znát pravdu a trpět, nebo žít ve sladké nevědomosti? Co byste udělali vy na mém místě?