Můj muž, lakomec: Sny o rozvodu v paneláku na Jižáku

„Jano, proč jsi zase koupila ten drahý jogurt? Vždyť v Albertu mají akci na ten obyčejný za devět devadesát!“ Jeho hlas mě probodl jako ledová sprcha. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi bušilo: Proč je tohle zase téma? Proč nemůžeme mít normální rozhovor o něčem hezkém?

„Petře, je to jen jogurt. Chtěla jsem si udělat radost po těžkém dni v práci,“ snažila jsem se zachovat klid. On jen protočil oči a začal počítat, kolik bychom ušetřili za měsíc, kdybych kupovala jen ty nejlevnější potraviny. V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka, co dostala poznámku za špatně napsaný diktát.

Když jsme se před pěti lety brali, byl Petr jiný. Nebo jsem to aspoň chtěla věřit. Pracoval jako IT specialista v jedné velké firmě na Pankráci, nosil drahé košile a voněl luxusními parfémy. Já byla pyšná, že mám doma takového muže. Jenže časem jsem zjistila, že jeho styl a úspěch jsou jen fasáda. Ve skutečnosti byl posedlý šetřením do poslední koruny.

Začalo to nenápadně. „Janičko, pojďme si vést tabulku výdajů, ať máme přehled.“ Souhlasila jsem, protože mi to přišlo rozumné. Ale brzy se z tabulky stal bič. Každý měsíc jsme seděli nad Excelem a on mi vyčítal každou kávu s kolegyní, každou novou knížku nebo kosmetiku. „Vždyť máš ještě tu řasenku z loňska!“ připomínal mi s úsměvem, který mě děsil.

Moje máma mi říkala: „Jani, hlavně ať je hodný a pracovitý.“ Petr byl obojí – ale nikdo mě nevaroval před lakomcem. Když jsem si jednou postěžovala kamarádce Lucii, jen pokrčila rameny: „Aspoň neutápí peníze v hospodě jako můj Honza.“ Ale já bych radši měla doma chlapa, co občas koupí kytku nebo mě vezme do kina, než někoho, kdo počítá každý rohlík.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně našeho panelákového bytu na Jižním Městě a dívala se na světla města. Slyšela jsem z kuchyně Petrův hlas: „Jano, proč máme tak vysoký účet za elektřinu? Necháváš svítit v koupelně?“ V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál. Moje sny o společných dovolených, o dětech a rodinné pohodě se rozplynuly jako pára nad hrncem.

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem zaznamenávala drobné ústrky: jak mi Petr zakázal koupit si nové boty do práce („Ty staré ještě drží!“), jak mi vyčetl návštěvu u kadeřnice („Vždyť ti to může ostříhat máma!“), jak odmítl jet na víkend k jeho rodičům autem („Pojedeme vlakem, je to levnější.“). Každý zápis byl jako další hřebík do rakve našeho vztahu.

Jednou večer jsem přišla domů později z práce. Byla jsem unavená a těšila se na teplou večeři. Místo toho mě čekal Petr s výpisem z účtu v ruce: „Co je tohle za platbu? Tři sta korun za oběd s kolegyněmi? To si myslíš, že peníze rostou na stromech?“ Vybuchla jsem: „Petře, já už tohle nemůžu! Chci žít normálně! Chci si občas něco dopřát bez výčitek!“ On jen pokrčil rameny: „Kdybys byla rozumnější, mohli bychom si jednou dovolit vlastní byt.“

A tehdy jsem pochopila – pro něj je důležitější mít plné konto než šťastnou ženu. Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Ale bála jsem se. Co řeknou rodiče? Co sousedé? Vždyť Petr je navenek takový slušňák! Nikdo by mi nevěřil, že mě jeho lakota ničí víc než kdyby pil nebo mě bil.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a zavolala Lucii: „Lucko, myslím, že chci od Petra odejít.“ Na druhém konci bylo ticho. Pak jen šeptla: „Jani, jestli tě to ničí, uteč dřív, než bude pozdě.“

Začala jsem si hledat podnájem. Každý večer jsem prohlížela inzeráty na Sreality a představovala si nový život – malý byt někde na Vinohradech, kde budu moct jíst jogurty jaké chci a nikdo mi nebude kontrolovat účty.

Jednoho rána jsem sbalila pár věcí do tašky a postavila se před Petra: „Odcházím. Už to dál nejde.“ Díval se na mě nechápavě: „Kvůli pár korunám?“ Zavrtěla jsem hlavou: „Kvůli tomu, že už nejsem šťastná.“

Teď sedím ve svém novém bytě a poprvé po letech dýchám volně. Občas mě přepadne strach – zvládnu to sama? Nebudu litovat? Ale pak si vzpomenu na všechny ty večery plné hádek o peníze a vím, že jsem udělala správně.

Možná nejsem jediná žena v Česku, která žije s lakomcem a bojí se odejít. Proč se tolik z nás bojí říct dost? Je lepší žít v bezpečí nešťastného vztahu nebo riskovat a najít vlastní štěstí?