Můj syn mě vymazal ze svého života: Jsem opravdu viníkem?

„Proč mi nebereš telefon, Tomáši?“ šeptám do ticha obýváku, kde už několik hodin hypnotizuji displej mobilu. Je pátek večer, venku prší a já sedím sama v panelákovém bytě na Proseku. Vždycky jsme si s Tomášem volali aspoň jednou týdně. Ale teď už je to měsíc, co se neozval. Srdce mi buší až v krku, když znovu mačkám jeho číslo. Zase nic. Jen hlasová schránka.

V zoufalství píšu jeho ženě, Lence: „Ahoj Lenko, nevíš, co je s Tomášem? Mám o něj strach.“ Odpověď přijde až za dva dny. „Tomáš potřebuje čas. Prosím, respektujte to.“ Ta slova mě bodnou jako nůž. Co jsem provedla tak hrozného? Vždyť jsem jen chtěla vědět, jestli je v pořádku.

Začínám přemýšlet o všem, co se mezi námi stalo. Vzpomínám si na poslední návštěvu u nich v Modřanech. Přinesla jsem Tomášovi jeho oblíbený jablečný štrúdl a Lence kytici růží. Všechno vypadalo v pořádku, ale když jsem zmínila, že by mohli přijít na nedělní oběd, Lenka se podívala na Tomáše a on jen mlčky pokrčil rameny. Tehdy jsem to přešla, ale teď mi dochází, že už tehdy mezi námi něco viselo ve vzduchu.

Začínám se dusit vlastní vinou. Byla jsem příliš vlezlá? Příliš kritická? Vždyť jsem jen chtěla pro Tomáše to nejlepší. Vždycky byl citlivý, uzavřený kluk. Jeho otec, Petr, byl tvrdý chlap – nikdy jsme si nerozuměli. Po rozvodu jsem Tomáše vychovávala sama a možná jsem ho tím dusila svou láskou.

Jednoho dne mi přijde dopis. Rukopis poznávám okamžitě – Tomášův. „Mami, potřebuju pauzu. Prosím tě, nevolej mi a nekontaktuj Lenku. Musím si ujasnit některé věci.“ Dopis je krátký a chladný. Čtu ho znovu a znovu, dokud mi slzy nezastřou oči.

Volám své sestře Janě: „Jani, Tomáš mě nechce vidět. Co mám dělat?“

„Mileno,“ povzdechne si Jana, „vždyť víš, že jsi někdy moc… no… že všechno moc řešíš. Možná mu dej čas.“

Ale jak mám dát čas svému jedinému dítěti? Každý den je pro mě utrpením. Chodím do práce jako tělo bez duše, kolegyně si šeptají za mými zády: „Chudák Milena, zase vypadá jako hromádka neštěstí.“

Jednou večer potkám ve výtahu sousedku paní Novotnou. „Dobrý večer, Mileno! Jak se má Tomášek?“ ptá se bezelstně.

„Nevím,“ odpovím tiše a rychle vystupuji.

Začínám analyzovat každý detail našeho vztahu. Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem Tomášovi vyčítala jeho volbu školy („Ekonomie? To tě neuživí!“), jeho první přítelkyni („Ta holka se k tobě nehodí!“), jeho rozhodnutí odstěhovat se do Prahy („V Brně bys byl blíž rodině!“). Myslela jsem to dobře – ale možná jsem ho tím jen odháněla dál.

Jednoho rána mi přijde SMS od Lenky: „Tomáš je v pořádku. Prosím, respektujte jeho přání.“ Ta slova mě znovu srazí na kolena.

Začínám chodit na dlouhé procházky po Stromovce. Přemýšlím o tom, jaké to bylo, když byl Tomáš malý. Jak jsme spolu chodili krmit labutě na Vltavu, jak se smál, když jsem mu četla pohádky před spaním. Kde se to všechno pokazilo?

Jednoho dne mě navštíví Jana: „Mileno, musíš si najít něco svého. Nemůžeš žít jen pro Tomáše.“

Ale jak mám žít bez něj? Bez jeho hlasu, bez jeho smíchu?

Začnu psát Tomášovi dopisy – nikdy je ale neodešlu. Píšu mu o svých pocitech, o tom, jak mi chybí. Píšu mu o tom, jak jsem pyšná na to, jaký je člověk. Píšu mu o tom, že ho miluju víc než cokoli na světě.

Jednou večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o všech matkách v Česku, které možná cítí stejnou bolest jako já. O matkách, které milují své děti tak moc, až je tím nevědomky zraňují.

Po půl roce mi přijde e-mail od Tomáše: „Mami, potřeboval jsem čas srovnat si věci v hlavě. Chápu, že jsi to myslela dobře, ale někdy jsi mě dusila svými očekáváními a radami. Potřebuju být dospělý po svém.“

Odpovídám mu: „Tomáši, omlouvám se za všechno, co tě bolelo. Miluju tě a vždycky tu pro tebe budu.“

Nevím, jestli se někdy všechno vrátí do starých kolejí. Ale aspoň teď vím pravdu – že láska někdy znamená nechat jít.

Sedím u stolu s hrnkem čaje a přemýšlím: Je možné napravit vztah s vlastním dítětem? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené? Co byste udělali vy na mém místě?