Mami, proč jsi byla v našem bytě? – Příběh o důvěře, rodině a zradě

„Mami, co tady děláš?“ vyhrkla jsem, sotva jsem otevřela dveře našeho bytu na Žižkově. Kufr mi vypadl z ruky a klíče zacinkaly o dlažbu. Mamka stála uprostřed obýváku, v ruce držela můj diář a tvářila se provinile, ale zároveň tvrdě. V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc scénářů, ale ani jeden nebyl dost šílený na to, co se právě dělo.

„Jen jsem… chtěla zkontrolovat, jestli je tu všechno v pořádku,“ zamumlala a rychle zavřela diář. „Víš přece, že mám klíče.“

„Ale proč jsi ho četla?“ hlas se mi třásl. Vždycky jsem si myslela, že mám s mamkou blízký vztah. Po tátově smrti jsme byly jen my dvě a držely jsme při sobě. Ale teď jsem cítila, jak se mezi nás vkrádá něco cizího – nedůvěra.

„Potřebovala jsem vědět, jestli… jestli mi něco neříkáš,“ řekla tiše. „Mám o tebe strach, Kláro.“

Zavřela jsem oči. Všechno ve mně vřelo. „Takže místo toho, abys mi věřila, šmejdíš mi v soukromí?“

Mamka si sedla na gauč a složila hlavu do dlaní. „Já už nevím, jak ti pomoct. Od té doby, co ses rozešla s Honzou, jsi jiná. Uzavřená. Bojím se o tebe.“

„Tohle není pomoc! Tohle je zrada!“ křičela jsem a slzy mi stékaly po tváři. „Můj byt měl být jediné místo, kde můžu být sama sebou. A ty jsi mi ho vzala.“

Mlčely jsme. Vzduch byl těžký a dusivý. Venku houkala tramvaj a někde v dálce štěkal pes. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem si přála, aby tu mamka nebyla.

Když jsem se konečně uklidnila natolik, abych mohla mluvit, sedla jsem si naproti ní. „Proč jsi to udělala doopravdy? Nevěřím ti, že to bylo jen kvůli strachu.“

Podívala se na mě s očima plnýma slz. „Já… našla jsem dopis od exekutora. Myslela jsem, že máš dluhy. Že jsi v průšvihu a nechceš mi to říct.“

Ztuhla jsem. Ten dopis byl pro mě šok – přišel před týdnem a já ho schovala do diáře, protože jsem sama nevěděla, co s tím. Byla to chyba z mládí – nezaplacená pokuta za jízdu načerno před pěti lety, která narostla do obludných rozměrů.

„Chtěla jsem ti to říct,“ zašeptala jsem. „Ale bála jsem se tvé reakce.“

Mamka vstala a přešla ke mně. „Kláro, já tě nechci ztratit. Po tátovi… už nemám nikoho jiného.“

„Ale právě tímhle mě ztrácíš,“ odpověděla jsem tvrdě.

Následující dny byly plné ticha a napětí. Mamka mi volala každý večer, ale já její hovory nebrala. Cítila jsem se zrazená a osamělá zároveň. V práci jsem byla jako tělo bez duše – kolegyně Lenka si toho všimla.

„Co se děje?“ zeptala se jedno odpoledne u kávy v kuchyňce.

„Mamka mi vlezla do bytu a četla si můj diář,“ vyhrkla jsem.

Lenka se zamračila. „To je drsný… Ale víš co? Moje máma by udělala to samý. Ony prostě neumí nechat věci být.“

„Ale kde je hranice? Kdy už je to moc?“ ptala jsem se zoufale.

Lenka pokrčila rameny. „To musíš vědět ty sama.“

Večer jsem seděla na parapetu a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o tom, jak moc nás minulost ovlivňuje – mě i mamku. Jak moc jsme si navzájem ublížily tím, že jsme spolu nemluvily otevřeně.

Po týdnu mlčení přišla mamka znovu. Tentokrát nezvonila – jen stála za dveřmi s igelitkou plnou buchet.

„Můžu dál?“ zeptala se tiše.

Přikývla jsem.

Sedly jsme si ke stolu a mlčky jedly bábovku. Pak mamka začala: „Kláro, vím, že jsem to přehnala. Ale mám strach… Nechci tě ztratit tak jako tátu.“

„Já vím,“ odpověděla jsem tiše. „Ale musíš mi věřit. Jinak to mezi námi nebude nikdy dobré.“

Dlouho jsme si povídaly – o tátovi, o Honzovi, o dluzích i o tom, jak těžké je být dospělý. Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že jsme si blíž.

Ale stejně ve mně zůstalo něco zlomeného. Něco, co už nikdy nebude jako dřív.

Dnes už vím, že důvěra je křehká jako sklo – stačí jeden špatný krok a rozbije se na tisíc střepů.

Možná mi někdo poradí: Dá se vůbec důvěra v rodině úplně obnovit? Nebo už navždy zůstane mezi námi prasklina?