Kartka bez podpisu: Návrat minulosti do malého města

„To není možné…“ zašeptala jsem, když jsem držela v ruce tu jednoduchou pohlednici s kresbou lučních květin. Seděla jsem u kuchyňského stolu v našem panelákovém bytě na sídlišti v Pardubicích a srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho slyší i sousedka o patro níž. Slova „Všechno nejkrásnější“ byla napsaná modrým inkoustem, písmenka se lehce nakláněla doprava – přesně tak, jak psal Petr.

Petr. Jméno, které jsem se snažila posledních deset let vytěsnit z hlavy. Ale stačil jeden pohled na tu pohlednici a všechno bylo zpátky. Vzpomínky na letní večery u Labe, na jeho smích, na to, jak mi šeptal do ucha sny o společné budoucnosti. A pak na ten den, kdy prostě zmizel. Bez vysvětlení, bez rozloučení. Jen ticho a prázdnota.

„Mami, co to je?“ ozvala se za mnou dcera Anička a já rychle schovala pohlednici pod noviny. „Nic důležitého, jen přání k svátku,“ odpověděla jsem a snažila se znít klidně. Ale Anička mě zná až moc dobře. „Jsi nějaká divná. Stalo se něco?“

Zavrtěla jsem hlavou a šla si uvařit kávu. Ruce se mi třásly tak, že jsem málem rozsypala cukr po celé lince. V hlavě mi vířily otázky: Proč se Petr vrátil? Proč mi píše právě teď? A co když ho znovu potkám?

Ten den jsem byla jako na trní. V práci v knihovně jsem nebyla schopná soustředit se na katalogizaci nových knih. Kolegyňka Jana si toho všimla: „Lucko, jsi dneska nějaká mimo. Děje se něco?“

„Jen špatně jsem spala,“ zalhala jsem. Jak bych jí mohla vysvětlit, že mě pronásleduje duch minulosti?

Odpoledne jsem šla s Aničkou na nákup do Alberta. U regálu s pečivem jsem ho uviděla. Petr stál u zeleniny, v ruce držel papriku a vypadal přesně tak, jak si ho pamatuji – vysoký, tmavé vlasy, trochu unavené oči. Naše pohledy se střetly a já měla pocit, že se mi zastavilo srdce.

„Ahoj, Lucko,“ řekl tiše a usmál se tím svým starým způsobem.

„Ahoj,“ vypravila jsem ze sebe.

Anička se na něj zvědavě podívala: „Kdo to je?“

„To je… starý kamarád,“ odpověděla jsem rychle.

Petr se usmál na Aničku: „Ty budeš určitě Anička, viď? Hodně jsi vyrostla.“

Anička se zamračila: „Odkud mě znáte?“

„Z fotek,“ řekl Petr a podíval se na mě s otázkou v očích.

Rychle jsem ukončila rozhovor a odtáhla Aničku pryč. Celou cestu domů jsem byla nervózní. Anička se mě pořád vyptávala, ale já jí neřekla nic.

Večer jsem seděla sama v kuchyni a zírala na pohlednici. Vzpomínky mě dusily. Vybavila se mi hádka s mámou před deseti lety, kdy mi řekla: „Ten Petr ti jenom zlomí srdce! Není pro tebe dost dobrý.“ Tehdy jsem jí nevěřila. Ale když Petr zmizel, měla jsem pocit, že měla pravdu.

Druhý den ráno zazvonil telefon. „Lucko? Tady Petr. Můžeme se sejít?“

Chvíli jsem mlčela. „Proč ses vrátil?“

„Musím ti něco říct… prosím.“

Souhlasila jsem a domluvili jsme si schůzku v kavárně U Zelené brány.

Když jsem tam přišla, seděl už u okna a nervózně si pohrával s hrníčkem kávy.

„Lucko… já vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale musím ti vysvětlit, proč jsem tehdy odešel.“

Mlčela jsem a čekala.

„Moje máma byla těžce nemocná. Nechtěla, abych ti to říkal – bála se, že bys kvůli mně obětovala svoje sny. Potřeboval jsem být s ní v Brně… A pak už bylo pozdě vracet se zpátky.“

Cítila jsem vztek i lítost zároveň. „A co teď? Proč ses vrátil?“

Petr sklopil oči: „Máma zemřela před půl rokem. A já zjistil, že jediné místo, kde chci být… je tady. S tebou. S vámi.“

Byla jsem zmatená. Tolik let bolesti a najednou je zpátky všechno to staré… i naděje?

Doma mě čekala další hádka s mámou. „Ty jsi blázen! Po tom všem mu chceš odpustit? Mysli na Aničku!“ křičela na mě.

„Mami, já už nejsem dítě! Musím si rozhodnout sama!“ vykřikla jsem poprvé v životě nahlas.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co je správné – jestli dát minulosti druhou šanci nebo chránit sebe i Aničku před dalším zklamáním.

Petr mi další den napsal zprávu: „Nechci ti znovu ublížit. Ale chci být součástí vašeho života – pokud mi to dovolíš.“

Stála jsem u okna a dívala se na probouzející se město. Tolik let jsem žila ve stínu minulosti a strachu z budoucnosti.

A teď mám možnost volby.

Možná je čas přestat utíkat před tím, co cítím.

Co byste udělali vy? Dali byste druhou šanci člověku, který vás kdysi zklamal? Nebo je lepší nechat minulost spát?