Zrazená manželem, který mi vzal možnost mít děti – Tichá pomsta, která mi změnila život

„Jak jsi mohl?“ křičela jsem na Petra, když jsem v jeho mobilu našla zprávy od Lenky. Jeho tvář byla bílá jako stěna, ale v očích měl vzdor. „To není tak, jak si myslíš,“ zamumlal, ale já už věděla dost. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět – nejenže mě podvedl, ale jeho nezodpovědnost mě připravila o možnost mít děti. Po té noci jsem seděla v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky společného života. Vzpomněla jsem si na naši svatbu v malém kostelíku v Českém Krumlově, na společné výlety do Beskyd i na to, jak jsme plánovali rodinu. Jenže teď bylo všechno pryč.

Petr se mi vyhýbal. Chodil domů pozdě, vymlouval se na práci a já věděla, že je s ní – s Lenkou, mojí bývalou kamarádkou. Když jsem mu řekla o výsledcích vyšetření, které potvrdily, že kvůli jeho přenosu infekce už nikdy nebudu mít děti, jen pokrčil rameny. „To se stává,“ řekl bezcitně a odešel do ložnice. V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě.

Zavolala jsem své nejlepší kamarádce Janě. „Musíš něco podniknout,“ řekla mi rázně. „Nenech ho, aby tě zničil.“ Seděly jsme spolu v kavárně na Vinohradech a plánovaly. Nechtěla jsem žádné scény nebo veřejné hádky. Chtěla jsem tichou pomstu – něco, co mu ukáže, že nejsem slabá.

Začala jsem si psát deník. Každý den jsem si zapisovala své pocity, bolesti i malé radosti. Zjistila jsem, že psaní mě uklidňuje a pomáhá mi najít sílu. Jana mě přemluvila, abych šla na kurz tvůrčího psaní do komunitního centra. Tam jsem potkala další ženy s podobnými osudy – Hanu, která přišla o manžela kvůli alkoholu, a Martinu, kterou opustil muž kvůli mladší kolegyni.

Jednoho večera jsem přišla domů a našla Petra balit kufry. „Odcházím k Lence,“ oznámil mi bez emocí. „Dům je napsaný na mě, takže bys měla odejít.“ V tu chvíli jsem se zlomila. Ale místo pláče jsem se usmála. „Neboj se o mě,“ řekla jsem klidně. „Já už vím, co chci.“

Začala jsem hledat nový byt. Našla jsem malý podnájem v Nuslích s výhledem na park. První noc byla těžká – seděla jsem na matraci uprostřed prázdného pokoje a brečela do polštáře. Ale ráno jsem vstala a šla do práce s hlavou vztyčenou.

V práci si všimli mé proměny. Kolega Tomáš mi nabídl pomoc s počítačem a pozval mě na oběd. Nejprve jsem odmítala jakýkoliv kontakt s muži, ale Tomáš byl jiný – trpělivý, laskavý a nikdy se neptal na minulost.

Mezitím jsem začala zveřejňovat své zápisky na blogu pod pseudonymem „Ztracená a nalezená“. Ozývaly se mi ženy z celé republiky – sdílely své příběhy a děkovaly mi za odvahu mluvit o bolesti, kterou společnost často přehlíží.

Jednoho dne mi přišel e-mail od nakladatelství: „Vaše příběhy nás oslovily. Nechtěla byste vydat knihu?“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Seděla jsem v tramvaji číslo 18 a brečela štěstím.

Petr mi mezitím poslal zprávu: „Lenka je těhotná. Chci rozvod.“ Odpověděla jsem jen: „Podepíšu.“ Už mě nebolelo to, co dělá – byla jsem svobodná.

Kniha vyšla pod názvem „Tichá pomsta“. Stala se bestsellerem a já začala jezdit po besedách po celé republice – od Plzně po Ostravu. Ženy mi děkovaly za to, že jsem jim dala hlas.

Jednou večer mi Tomáš řekl: „Jsi silnější, než si myslíš.“ Podívala jsem se mu do očí a poprvé po dlouhé době cítila klid.

Dnes už vím, že pomsta nemusí být hlasitá ani krutá. Stačí najít sílu v sobě a ukázat světu, že nás bolest nezlomí.

Někdy si říkám: Proč musíme projít takovou bolestí, abychom našli sami sebe? Myslíte si, že tichá pomsta je účinnější než ta hlasitá? Co byste udělali vy na mém místě?