Můj muž platí všechny účty, ale peníze nikdy nevidím: Příběh Nory z pražského bytu

„Noro, proč jsi zase koupila tu drahou kávu? Vždyť máme doma ještě půl balení!“ Petr stál ve dveřích kuchyně, v ruce držel účtenku a jeho hlas byl napjatý jako struna. Já jen mlčky stála u dřezu a snažila se nevnímat, jak mi hoří tváře studem. „To nebyla drahá káva, jen jsem chtěla zkusit něco nového…“ zamumlala jsem. Ale věděla jsem, že to není o kávě. Nikdy to není jen o kávě.

Žijeme s Petrem v krásném bytě na Vinohradech, který zdědil po své babičce. Každý, kdo nás zná, říká, že máme štěstí – Petr má stabilní práci v bance, já jsem na rodičovské s naší tříletou Adélkou. Zvenčí to vypadá jako pohádka. Jenže já už několik let nemám v ruce ani korunu, kterou bych mohla utratit podle sebe. Všechno platí Petr. Účty, jídlo, oblečení pro Adélku i pro mě. Když něco potřebuji, musím ho požádat. A pokaždé cítím, jak se ve mně něco láme.

Začalo to nenápadně. Když jsem byla těhotná, Petr mi řekl: „Neboj se o peníze, všechno zařídím. Ty se starej o sebe a miminko.“ Tehdy mi to přišlo milé. Ale teď… teď mám pocit, že jsem v pasti. Nemám vlastní účet, nemám přístup k internetovému bankovnictví. Když potřebuji koupit něco navíc – třeba knížku nebo nové boty – musím mu to říct a čekat na jeho schválení.

Jednou jsem se pokusila otevřít si účet sama. V bance na mě paní za přepážkou koukala divně: „A manžel o tom ví?“ Připadala jsem si jako malá holka, co dělá něco zakázaného. Nakonec jsem to vzdala.

Moje máma mi říká: „Buď ráda, že máš muže, který se o vás postará.“ Jenže ona nevidí ty drobné každodenní ponížení. Když jdeme s Adélkou do parku a ona chce zmrzlinu, musím jí vysvětlovat, že dneska nemáme peníze. Když mi kamarádky píšou, jestli půjdu na kafe, vymlouvám se na únavu nebo nemocné dítě – ve skutečnosti nemám ani těch padesát korun na cappuccino.

Jednou večer jsem to už nevydržela. Seděla jsem v obýváku a dívala se na spící Adélku. Petr přišel z práce pozdě a unavený si otevřel pivo. „Petře… můžeme si promluvit?“ začala jsem opatrně.

„O čem?“ ani se na mě nepodíval.

„Chtěla bych mít vlastní peníze. Aspoň něco malého každý měsíc… abych nemusela pořád žádat.“

Petr se zamračil: „Proč? Vždyť všechno platím. Co ti chybí?“

„Nejde o věci. Jde o pocit… že nejsem dítě nebo tvoje zaměstnankyně.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr odložil pivo a řekl: „Noro, já ti věřím. Ale peníze jsou moje zodpovědnost. Kdyby ses dostala do problémů…“

„Ale já už v problému jsem!“ vykřikla jsem zoufale.

Petr se urazil a odešel spát do druhého pokoje.

Druhý den ráno bylo všechno jako obvykle – snídaně, oblékání Adélky, Petr spěchal do práce. Jen mezi námi viselo ticho jako těžký závoj.

Začala jsem si psát deník. Každý večer jsem do něj zapisovala všechny drobné situace, kdy jsem cítila bezmoc: když jsem musela prosit o peníze na plínky, když mi Petr vyčetl nákup „zbytečností“, když jsem nemohla koupit Adélce pastelky bez jeho svolení.

Jednou jsem našla starou fotku z vysoké školy – smála jsem se na ní s kamarádkami na Karlově mostě. Byla jsem tehdy svobodná, plná plánů a snů. Kam se ta Nora poděla?

Začala jsem tajně překládát články pro jednu internetovou stránku. Dostávala jsem za to pár stovek měsíčně – schovávala jsem je do staré krabičky od čaje v šuplíku pod ponožkami. Bylo to málo, ale byl to můj malý ostrov svobody.

Jednoho dne mě Petr nachytal, jak píšu u počítače pozdě večer.

„Co děláš?“ zeptal se podezřívavě.

„Překládám články… pro sebe,“ přiznala jsem.

„Proč jsi mi to neřekla?“

„Protože bych nesměla,“ odpověděla jsem tiše.

Petr byl chvíli zticha a pak řekl: „Já tě nechci omezovat… jen chci mít jistotu, že všechno zvládáme.“

„Ale já už nechci být jen někdo, kdo čeká na kapesné,“ řekla jsem pevně.

Ten večer jsme spolu dlouho mluvili – poprvé po letech opravdu otevřeně. Petr slíbil, že mi bude posílat každý měsíc peníze na vlastní účet. Nebylo to ideální řešení, ale byl to začátek.

Dnes už mám svůj účet i malou práci na částečný úvazek. Náš vztah není dokonalý – pořád se učíme mluvit o penězích i o pocitech. Ale aspoň už nejsem neviditelná.

Někdy si kladu otázku: Kolik žen kolem mě žije stejný příběh? Proč je tak těžké říct si o vlastní místo ve světě – i když žijeme v krásném bytě s výhledem na Prahu? Co byste udělali vy na mém místě?