Ticho mezi námi: Příběh matky po rozvodu

„Mami, a proč ty se s nikým nescházíš?“ ozvalo se vedle mě, když jsme v dešti spěchali s taškami od Alberta domů. Zastavila jsem se, tašky mi sklouzly z ruky a v tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z hrudi. David, můj třináctiletý syn, stál přede mnou s očima plnýma zvědavosti a možná i obav.

„To je složitý, Davide,“ vydechla jsem a snažila se nasadit úsměv, který by ho uklidnil. Ale on se nedal odbýt. „Všichni ve třídě mají mámu nebo tátu s někým. Jenom ty jsi pořád sama. Nejsi smutná?“ Jeho otázka mě bodla hlouběji, než bych čekala. V hlavě mi proběhly všechny ty večery, kdy jsem seděla na gauči s telefonem v ruce a čekala na zprávu od někoho, kdo mi slíbil, že napíše. Nikdy nenapsal.

„Někdy jsem,“ přiznala jsem tiše. David mlčel a já cítila, jak mezi námi narůstá ticho. To ticho, které mezi námi viselo už od doby, co nás Petr opustil. Bylo to před dvěma lety, ale pořád jsem měla pocit, že se z toho nikdy úplně nevzpamatuju.

Když jsme přišli domů, David zmizel do svého pokoje a já zůstala v kuchyni sama. Opřela jsem se o linku a zavřela oči. Vzpomněla jsem si na poslední hádku s Petrem. „Nikdy nejsi dost dobrá,“ křičel tehdy. „Nikdy nebudeš dost pro nikoho.“ Tyhle věty se mi vracely pokaždé, když jsem měla odvahu stáhnout si nějakou seznamku nebo odpovědět na zprávu od kolegy z práce. Vždycky jsem to nakonec vzdala.

Večer jsem seděla u stolu a koukala na Davida, jak si dělá úkoly. „Davide,“ začala jsem opatrně, „víš… někdy je těžké začít znovu někomu věřit.“ Zvedl ke mně oči a chvíli mlčel. „Ale já ti věřím,“ řekl prostě. A to mě rozplakalo víc než všechny ty samoty dohromady.

Dny plynuly a já se snažila být silná. V práci v kanceláři na Praze 4 jsem se smála na kolegy, doma jsem vařila Davidovi jeho oblíbené palačinky a večer usínala s hlavou plnou myšlenek. Máma mi volala každý týden a ptala se: „A co nějaký nový chlapec? Už bys měla zase žít.“ Ale já nevěděla jak.

Jednoho dne mě kolegyně Jana pozvala na kávu po práci. „Pojď, potřebuješ mezi lidi,“ naléhala. Seděly jsme v kavárně na I.P. Pavlova a ona mi vyprávěla o svých rande přes internet. „Nebojíš se?“ zeptala jsem se jí tiše. „Čeho?“ zasmála se Jana. „Že zase budu čekat na zprávu, která nikdy nepřijde,“ vyklouzlo mi dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Jana mě chytla za ruku. „Hele, všichni jsme někdy čekali. Ale když nezkusíš jít dál, nikdy nezjistíš, jestli tě někdo opravdu nechce.“ Přikývla jsem, ale v hlavě mi pořád zněl Petrův hlas: Nikdy nebudeš dost.

Následující týdny jsem byla jako na houpačce. Jednou jsem si stáhla seznamku a napsala pár vět jednomu Tomášovi – učiteli z Dejvic. Pak jsem ale zase všechno smazala a večer brečela do polštáře. David si toho všiml. „Mami, jsi v pohodě?“ ptal se opatrně.

Jednou večer přišel za mnou do kuchyně a položil mi ruku na rameno. „Já bych byl rád, kdybys byla šťastná,“ řekl tiše. „I kdybys měla někoho jinýho než tátu.“ V tu chvíli mi došlo, že můj strach není jenom můj – že ho cítí i on.

Začala jsem chodit na terapii k paní doktorce Novotné na Vinohradech. První hodiny byly hrozné – brečela jsem skoro celou dobu a nedokázala říct jediné slovo bez toho, abych se nezlomila vejpůl. Ale postupně jsem začala chápat, že nejsem méněcenná jen proto, že mě někdo opustil.

Jednoho dne jsme s Davidem šli do kina na nový český film a cestou zpátky jsme si povídali o všem možném – o škole, o jeho kamarádech i o tom, jaké by to bylo mít doma někoho nového. „Nebojíš se?“ zeptal se mě najednou David.

„Bojím,“ přiznala jsem popravdě. „Ale možná už je čas to zkusit.“

Doma jsem si večer sedla k počítači a napsala Tomášovi z Dejvic: „Ahoj, promiň za dlouhé mlčení… Nechceš zajít na kafe?“ Odpověděl během pár minut.

Když jsem šla spát, cítila jsem poprvé po dlouhé době klid. Možná to nevyjde – možná zase budu čekat na zprávu, která nepřijde. Ale možná taky ne.

Někdy si říkám: Proč je tak těžké začít znovu věřit? A co když už nikdy nebudu dost silná? Co byste udělali vy na mém místě?