Nezvaný host: Tchyně, která nikdy neodešla

„Tohle je můj dům, Aleno! A já rozhodnu, kdo sem může a kdo ne!“ vykřikla jsem, když jsem ji podruhé během týdne našla v naší kuchyni, jak přerovnává skleničky podle svého systému. Stála tam, ruce v bok, a její pohled byl tvrdý jako sklo. „Jsem matka tvého muže, mám právo tu být,“ odsekla a já cítila, jak se mi třesou ruce vzteky.

Nikdy jsme si s tchyní nesedly. Od začátku mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. Když jsme se s Petrem vzali a koupili si malý byt v paneláku na Proseku, doufala jsem, že budeme mít konečně klid. Ale Alena měla jiný plán. Každou neděli zvonila u dveří s koláčem a výčitkami: „Proč nemáš ještě děti? Proč Petr nemá teplou večeři? Proč máš v obýváku takovou barvu závěsů?“

Petr byl mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. „Mami, prosím tě, nech toho,“ říkal unaveně, ale nikdy se mi úplně nezastal. Vždycky to skončilo tím, že se urazil a šel do ložnice, zatímco já zůstala sama v kuchyni s Aleniným pohledem v zádech.

Jednou jsem to už nevydržela. Zavolala jsem jí a řekla jasně: „Aleno, prosím tě, nechoď k nám bez pozvání. Potřebujeme s Petrem prostor.“ Nastalo ticho. Pak se ozvalo: „Takže mě vyhazuješ ze života svého syna? To ti nikdy neodpustím.“

Od té doby se situace ještě zhoršila. Alena začala volat Petrovi každý večer. „Víš vůbec, co ti ta tvoje žena dělá? Ona mě nenávidí! A co když tě jednou opustí?“ slyšela jsem z vedlejšího pokoje její hlas skrz telefon. Petr byl čím dál víc nervózní, začal chodit domů později a často jsme se hádali kvůli maličkostem.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla Alenu sedět na gauči. Klíče měla od Petra. „Přišla jsem ti pomoct s úklidem,“ oznámila mi a začala vytahovat prádlo z pračky. „Tohle neumíš pořádně vyprat,“ poznamenala a já měla chuť křičet.

Večer jsem Petrovi řekla: „Buď ona, nebo já.“ Podíval se na mě s bolestí v očích. „To nemůžeš myslet vážně. Je to moje máma.“

„A já jsem tvoje žena! Chci mít doma klid! Nechci žít pod jejím dohledem!“

Následující týdny byly peklo. Alena rozeslala po celé rodině zprávu, že ji nenávidím a že rozvracím rodinu. Moje vlastní matka mi volala: „Co jsi jí udělala? Proč jsi tak tvrdá?“ Nikdo nechápal, jaké to je žít pod neustálým tlakem a kritikou.

Jednoho večera přišla Alena opět bez ohlášení. Tentokrát jsem ji už nepustila dovnitř. Stála za dveřmi a křičela: „Tohle ti nikdy nezapomenu! Zničila jsi naši rodinu!“ Sousedé vycházeli na chodbu a já se propadala hanbou.

Petr byl zoufalý. „Miluju tě, ale nemůžu si vybrat mezi vámi dvěma.“

„Ale musíš,“ odpověděla jsem tiše.

Nakonec jsme se s Petrem rozhodli jít na manželskou terapii. Tam poprvé slyšel od někoho jiného než ode mě, že jeho matka překračuje hranice. Bylo to těžké období – hádky střídaly tiché večery plné slz. Ale pomalu jsme začali budovat nové hranice.

Alena nám přestala volat každý den. Přestala chodit bez ohlášení. Ale vztah už nikdy nebyl stejný – ani mezi mnou a Petrem, ani mezi mnou a zbytkem rodiny.

Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Měla jsem být tolerantnější? Nebo je opravdu nutné chránit svůj domov za každou cenu? Co byste udělali vy na mém místě?