Když láska bolí: Příběh Jany a Tomáše z Ostravy

„Jano, co to děláš? Vždyť víš, že s ním nemůžeš být!“ křičela na mě máma, když mě poprvé viděla s Tomášem na náměstí v Ostravě. Její hlas se mi zarýval do srdce jako ledová dýka. Stála jsem tam, ruce sevřené v pěst, a snažila se nebrečet. Tomáš mě držel za ruku a já cítila, jak se mi třesou kolena. V tu chvíli jsem věděla, že tohle nebude jednoduché.

Tomáše jsem poznala v knihovně. Seděl u stolu s hromadou knih o architektuře a já si přišla půjčit román od Hrabala. Když jsem si sedla naproti němu, usmál se na mě tím svým nesmělým úsměvem. „Čteš ráda?“ zeptal se tiše. Přikývla jsem a začali jsme si povídat. Zjistila jsem, že je úplně jiný než kluci z našeho sídliště – byl klidný, přemýšlivý a měl sny. Já byla holka z paneláku, on syn podnikatele, který vlastnil půl Ostravy.

Naše první rande bylo v kavárně u Masarykova náměstí. Povídali jsme si celé hodiny o knihách, filmech i o tom, jaké to je vyrůstat v Ostravě. Když mě doprovodil domů, políbil mě na tvář a já věděla, že se do něj zamilovávám. Jenže doma mě čekala studená sprcha. Máma seděla v kuchyni a čekala na mě. „S kým jsi byla?“ zeptala se podezřívavě. „S kamarádem,“ zalhala jsem. Ale ona to poznala.

Od té doby začalo peklo. Máma mi zakazovala chodit ven, kontrolovala mi mobil a ptala se sousedek, jestli mě někde neviděly s Tomášem. Táta mlčel, ale jeho pohled říkal všechno – zklamání, strach i vztek. „On není pro tebe,“ řekla mi jednou máma při večeři. „Je to jiný svět. Nikdy tě nevezmou mezi sebe.“ Ale já jsem věděla, že Tomáš mě miluje.

Jednou večer jsme seděli s Tomášem na lavičce v Komenského sadech. „Víš, že to nebude lehké?“ zeptal se mě tiše. „Vím,“ odpověděla jsem a opřela si hlavu o jeho rameno. „Ale stojíš mi za to.“ Políbil mě do vlasů a já cítila, že bych pro něj udělala cokoliv.

Jenže jeho rodina byla stejně proti jako ta moje. Jeho matka mi jednou řekla: „Jano, Tomáš potřebuje ženu, která bude rozumět našemu životu. Ty jsi hodná holka, ale nejsi pro něj dost dobrá.“ Cítila jsem se ponížená a bezmocná. Tomáš se snažil postavit za mě, ale jeho rodiče byli neoblomní.

Začali jsme se hádat. Já chtěla utéct z domova, on chtěl všechno řešit rozumem. „Proč musí být všechno tak složité?“ křičela jsem na něj jednoho večera u řeky Ostravice. „Proč nás nemůžou nechat být?“ Tomáš mlčel a díval se do vody. „Nevím,“ řekl nakonec tiše. „Ale nechci tě ztratit.“ Objali jsme se a plakali spolu.

Jednoho dne jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem vyděšená i šťastná zároveň. Když jsem to řekla Tomášovi, objal mě a slíbil, že všechno zvládneme. Ale doma to byla katastrofa. Máma křičela, táta odešel z bytu a já seděla na posteli a brečela do polštáře.

Tomášovi rodiče nám nabídli peníze na potrat. „Ještě jste mladí,“ říkala jeho matka chladně. „Můžete začít znovu.“ Ale já věděla, že tohle dítě je naše naděje.

Rozhodli jsme se odejít z Ostravy do Brna. Začali jsme od nuly – malý byt na okraji města, brigády po večerech a nekonečné starosti o peníze. Bylo to těžké, někdy jsme měli chuť všechno vzdát. Ale když jsem držela naši malou Aničku v náručí, věděla jsem, že to stálo za to.

Rodiče nám časem odpustili – nebo spíš smířili se situací. Máma přijela do Brna poprvé až po roce a když viděla Aničku, rozplakala se. „Promiň mi to všechno,“ šeptala mi do vlasů.

Dnes už je to několik let. S Tomášem jsme spolu pořád – někdy šťastní, někdy unavení životem. Ale nikdy jsme nelitovali toho, že jsme šli proti všem.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo by za to vzdát se lásky jen proto, aby byl klid? Nebo je lepší bojovat za své štěstí i přes bolest? Co byste udělali vy?