Závěť na nočním stolku: Příběh zrady a odpuštění

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vykřikla jsem, když jsem stála uprostřed její ložnice s papírem v ruce. Déšť bubnoval na okno a v místnosti bylo cítit napětí, které by se dalo krájet. Máma se na mě podívala s výrazem, který jsem u ní nikdy předtím neviděla – směs viny a zoufalství.

„Aničko, to není tak, jak si myslíš…“ začala, ale já ji nenechala domluvit. „Jak to není tak, jak si myslím? Tady to stojí černé na bílém! Všechno dostane Jana. Já? Nic. Ani zmínka!“ Moje hlasivky se třásly vztekem i bolestí.

Jana, moje mladší sestra, stála v rohu a mlčela. Vždycky byla ta klidnější, rozumnější. Teď ale jen zírala do země a já cítila, jak se mezi námi rozevírá propast.

Všechno začalo tím obyčejným večerem. Máma mě poprosila, abych jí donesla prášky z nočního stolku. Když jsem otevřela zásuvku, zahlédla jsem složený papír s nápisem „Závěť“. Neodolala jsem a přečetla si ho. To, co jsem tam našla, mi změnilo život.

Celý týden jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely otázky: Proč? Co jsem udělala špatně? Vždyť jsme si byly vždycky blízké. Máma mě učila jezdit na kole, držela mě za ruku při prvním dni ve škole, byla u každého mého úspěchu i pádu. A teď… jako bych pro ni neexistovala.

Když jsem to konečně nevydržela a konfrontovala ji, rozjela se mezi námi série hádek. Každé ráno začínalo tichým napětím, každá večeře končila slzami nebo prásknutím dveří. Táta se snažil situaci uklidnit, ale byl spíš jako stín – přítomný, ale bezmocný.

Jednou večer jsem zaslechla mámu plakat v kuchyni. Šla jsem tam s úmyslem jí něco říct – možná se omluvit za svůj výbuch, možná ji znovu obvinit. Ale když jsem ji viděla shrbenou nad stolem s hlavou v dlaních, zarazila jsem se.

„Mami… proč?“ zeptala jsem se tiše.

Zvedla ke mně oči plné slz. „Aničko, já… já jsem to neudělala schválně. Ta závěť je stará. Psala jsem ji po té vaší hádce před dvěma lety. Byla jsem tehdy naštvaná a zraněná…“

Vzpomněla jsem si na tu hádku – kvůli penězům na vysokou školu. Byla jsem tvrdohlavá, ona taky. Ale že by mě kvůli tomu vymazala ze svého života?

„A proč jsi ji nezměnila?“ vyhrkla jsem.

„Chtěla jsem… ale pak přišel děda do nemocnice, pak tvoje maturita… pořád něco. A pak už jsem na to zapomněla.“

Seděla jsem tam a cítila směs vzteku a lítosti. Chtěla jsem jí věřit, ale něco ve mně křičelo: Ne! To není omluva!

Dny plynuly a atmosféra doma byla dusivá. Jana se mi snažila vysvětlit, že ona o ničem nevěděla. „Ani, přísahám, že bych to mámě nikdy nedovolila,“ šeptala mi jednou večer v pokoji.

Ale já už jí ani jí nevěřila. Začala jsem si všímat maličkostí – jak máma dává Janě přednost při výběru jídla, jak jí kupuje nové oblečení, zatímco já dostávám jen to nejnutnější. Bylo to tak vždycky? Nebo jsem si toho nikdy nevšimla?

Začala jsem se uzavírat do sebe. Ve škole jsem byla podrážděná, s kamarády jsem se přestala vídat. Táta mě jednou vzal stranou: „Aničko, tvoje máma tě miluje. Udělala chybu, ale to přece neznamená, že tě nechce.“

Ale co když ano? Co když už dávno rozhodla, že Jana je ta lepší dcera?

Jednou v noci mi přišla zpráva od mámy: „Pojď za mnou do kuchyně.“ Bylo po půlnoci. Sešla jsem dolů a našla ji sedět u stolu s hrníčkem čaje.

„Víš,“ začala tiše, „když jsi byla malá, bála jsem se, že tě ztratím. Byla jsi nemocná a já celou noc seděla u tvé postýlky a modlila se…“

Povzdechla si a podívala se na mě: „Možná proto teď dělám chyby. Bojím se tě ztratit znovu.“

Chtěla jsem jí odpustit. Opravdu jsem chtěla. Ale ta bolest byla hlubší než slova.

Dnes je to už několik měsíců od té chvíle. Máma slíbila, že závěť změní – prý hned příští týden půjde k notáři. Ale něco mezi námi zůstalo zlomené.

Někdy přemýšlím: Je možné odpustit člověku, který vás zradil – i když neúmyslně? Nebo některé rány prostě nikdy nezmizí?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit vlastní matce?