Cena rodinné věrnosti – Příběh o důvěře, oběti a zklamání v české rodině

„Proč nám nikdo nezvedá telefon? Proč se všichni najednou vymlouvají?“ šeptala jsem zoufale, zatímco jsem seděla na okraji postele v našem malém bytě na pražském sídlišti. Táta ležel v pokoji vedle a jeho dech byl těžký, přerývaný. Máma se snažila tvářit statečně, ale viděla jsem, jak jí v koutcích očí stojí slzy. Bylo mi tehdy dvacet čtyři a poprvé v životě jsem cítila opravdový strach – ne o sebe, ale o naši rodinu.

„Zkus ještě zavolat tetě Janě,“ navrhla máma tiše. Vzala jsem telefon do ruky a vytočila číslo. Po třetím zazvonění se ozval unavený hlas: „Ano?“

„Ahoj teto, tady Klára. Potřebovali bychom pomoct s tátou… je mu opravdu špatně a…“

„Kláro, promiň, teď fakt nemůžeme. Máme toho sami dost. Zkus někoho jiného,“ přerušila mě rychle a zavěsila.

Seděla jsem tam s mobilem v ruce a cítila, jak se mi hroutí svět. Vždyť právě teta Jana u nás celé roky bydlela, když měla problémy s manželem. Táta jí pomáhal najít práci, máma ji podporovala. A teď? Teď jsme byli sami.

Další dny byly jako zlý sen. Táta potřeboval neustálou péči – vozit ho na dialýzu, vařit speciální jídla, pomáhat mu s hygienou. Máma musela do práce, abychom měli z čeho žít, a já si vzala volno z vysoké školy. Každý den jsem obvolávala příbuzné: strýc Petr měl „moc práce“, sestřenice Lucie „malé děti“, babička „slabé srdce“. Nikdo neměl čas. Nikdo neměl sílu. Nikdo neměl chuť.

Jednou večer jsem seděla s mámou u kuchyňského stolu. „Myslíš, že jsme něco udělali špatně?“ zeptala se tiše. „Vždyť jsme jim vždycky pomáhali…“

„Možná je to prostě tak,“ odpověděla jsem a cítila, jak se ve mně mísí vztek a bezmoc. „Možná rodina není to, co jsme si mysleli.“

Táta bojoval statečně, ale nemoc byla silnější. Když odešel, bylo v bytě ticho jako nikdy předtím. Přišel pohřeb – a najednou se příbuzní objevili. Přinesli květiny, objímali nás, říkali: „Kdybys cokoliv potřebovala…“ Chtělo se mi křičet: Kde jste byli, když jsme vás potřebovali?

Po pohřbu jsem se snažila vrátit do normálního života. Ale něco ve mně zůstalo zlomené. Přestala jsem věřit lidem – nejen příbuzným, ale i kamarádům. Každý slib mi připadal prázdný. Když mi někdo nabídl pomoc, automaticky jsem odmítala: „Děkuju, zvládnu to sama.“

Jednoho dne mě navštívila sestřenice Lucie. Seděla naproti mně v obýváku a nervózně si pohrávala s hrníčkem kávy.

„Kláro… já vím, že jsme vás nechali ve štychu. Ale já fakt nevěděla, jak pomoct…“

Podívala jsem se na ni dlouze. „Někdy stačí jen být tam. Zavolat. Přijít na chvíli pohlídat tátu, aby si máma mohla odpočinout.“

Lucie sklopila oči. „Máš pravdu. Byla jsem zbabělá.“

Chtěla jsem jí odpustit, ale nešlo to. Zrada od těch nejbližších bolí nejvíc.

Časem se máma i já naučily žít bez táty i bez iluzí o rodině. Začaly jsme si víc vážit opravdových přátel – sousedky paní Novotné, která nám nosila polévky; kolegyně z práce, která nabídla rameno k vyplakání.

Ale otázka ve mně zůstává: Co je vlastně rodina? Je to krev? Nebo ti, kteří jsou s námi v nejtěžších chvílích? A dokážu ještě někdy někomu opravdu věřit?

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla paneláků kolem sebe. Kolik lidí za těmi okny asi prožívá totéž? Kolik z nás už někdy zklamala vlastní rodina?

Možná právě proto bych chtěla slyšet váš názor: Myslíte si, že rodina je opravdu to nejdůležitější? Nebo je důležitější mít kolem sebe lidi, kteří vás nikdy nenechají na holičkách – i když nejsou příbuzní?