Neutíkej před sebou, Evičko: Útěk nevěsty z područí rodiny svého snoubence

„Evo, už zase nejsi hotová? Vždyť víš, že Tomáš má rád palačinky s marmeládou, ne s tvarohem!“ ozval se za mnou ostrý hlas paní Novotné, Tomášovy matky. Bylo sotva šest ráno, venku ještě tma a já stála v kuchyni jejich rodinného domu v Hostivaři, s moukou na rukou a slzami v očích. Včera jsme se s Tomášem zasnoubili. Měla bych být šťastná, ale místo toho jsem cítila jen tíhu a úzkost.

„Omlouvám se, paní Novotná, hned to napravím,“ zašeptala jsem a rychle setřela slzu. Tomáš seděl u stolu, ponořený do mobilu. Ani se na mě nepodíval. Všechno bylo přesně tak, jak si jeho rodina přála – svatba v kostele na Vyšehradě, hostina v luxusní restauraci na Malé Straně, bílé šaty podle vkusu jeho matky. Můj názor nikoho nezajímal.

Když jsem byla malá, máma mi říkala: „Evičko, nikdy se nenech ovládat druhými.“ Ale teď jsem byla přesně tam, kde jsem nikdy být nechtěla – v pasti cizích očekávání. Každý den jsem se snažila být dokonalá snoubenka: vařit, uklízet, usmívat se. Ale uvnitř mě něco umíralo.

Ten den jsem šla do práce s těžkým srdcem. Pracuji jako zdravotní sestra na interně v Motole. Moje kolegyně Jana si mě všimla hned ve dveřích. „Evo, co se děje? Vypadáš hrozně.“

„Nic… jen únava,“ zalhala jsem. Ale Jana mě znala moc dobře. Po směně mě zatáhla do kantýny a nalila mi silnou kávu.

„Hele, já vím, že je to tvoje věc… ale fakt chceš žít s někým, kdo tě ani nevidí?“ zeptala se tiše.

Zamrazilo mě. Přesně to jsem cítila – že mě Tomáš ani jeho rodina nevidí. Jsem pro ně jen někdo, kdo má plnit jejich představy o ideální manželce.

Večer doma bylo dusno. Paní Novotná mi vyčetla, že jsem zapomněla koupit její oblíbený čaj. Tomáš jen pokrčil rameny: „Mami má pravdu, Evi.“

Seděla jsem na posteli a dívala se na zásnubní prsten. Byl krásný – z bílého zlata s drobným safírem. Ale na mé ruce působil cize, jako by tam nepatřil.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely slova mojí mámy i Jany. Najednou jsem věděla, co musím udělat.

Ráno jsem vstala dřív než všichni ostatní. Potichu jsem sbalila pár věcí do batohu – pár triček, džíny, knížku od Hrabala a fotku rodičů. Prsten jsem položila na polštář vedle Tomáše.

Když jsem procházela chodbou, zaslechla jsem kroky. Paní Novotná stála ve dveřích kuchyně.

„Kam jdeš tak brzy?“ zeptala se podezřívavě.

„Domů,“ odpověděla jsem tiše.

„Ale tady je tvůj domov!“ zvýšila hlas.

Zastavila jsem se a poprvé v životě jí pohlédla přímo do očí: „Ne, paní Novotná. Tady nikdy nebyl můj domov.“

Vyšla jsem ven do chladného rána. Srdce mi bušilo až v krku, ale cítila jsem úlevu. Zavolala jsem mámě.

„Mami… můžu přijet?“

„Samozřejmě, Evičko! Přijeď hned,“ odpověděla bez váhání.

Cesta vlakem do Kolína byla jako očistný rituál. Dívala jsem se z okna na rozkvetlá pole a poprvé po dlouhé době cítila klid.

Doma mě máma objala tak pevně, až mi vyhrkly slzy.

„Udělala jsi správně,“ šeptala mi do vlasů.

Strávila jsem u rodičů několik týdnů. Chodila jsem na dlouhé procházky po Labi, četla si a pomáhala tátovi na zahradě. Pomalu jsem znovu nacházela samu sebe.

Tomáš mi několikrát volal a psal zprávy: „Evo, vrať se! Máma to myslí dobře.“ Ale já už věděla své.

Jednoho dne přijel do Kolína osobně. Stál před naším domem s kyticí růží.

„Evo, prosím… vrať se ke mně. Bez tebe to nejsem já.“

Podívala jsem se na něj a ucítila jen smutek – ne lásku.

„Tomáši… já už nechci být někým jiným kvůli tobě nebo tvé rodině. Chci být sama sebou.“

Odešel beze slova.

Dnes žiju sama v malém bytě v Praze-Libni. Pracuji dál jako sestra a večer chodím na keramiku. Občas je mi smutno, ale už nejsem neviditelná.

Někdy přemýšlím: Kolik žen kolem mě žije životy podle představ druhých? A kolik z nás najde odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?