Zamykám za sebou dveře, protože už se na tebe nemůžu dívat: Příběh ženy, které se svět zhroutil v jediném okamžiku

„Zamykám za sebou dveře, protože už se na tebe nemůžu dívat.“ Ta věta mi rezonuje v hlavě jako ozvěna v prázdném bytě. Stojím u dveří našeho bytu v Nuslích, klíče se mi třesou v ruce a srdce mi buší až v krku. Když Petr práskl dveřmi a nechal mě tu samotnou po třiceti letech manželství, nevěděla jsem, jestli mám křičet, nebo se rozplakat. Jen jsem stála a zírala na ty dveře, jako by se měly každou chvíli znovu otevřít a on by se vrátil. Ale nevrátil.

„Mami, co se děje?“ ozvalo se z kuchyně. Naše dcera Klára přijela na víkend z Brna, kde studuje medicínu. Snažila jsem se nasadit klidný výraz, ale slzy mi stékaly po tvářích. „Tatínek… odešel,“ vypravila jsem ze sebe. Klára ke mně přiběhla a objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kousky.

Petr byl vždycky tichý typ. Nikdy nekřičel, nikdy nezvyšoval hlas. Ale poslední roky byl čím dál víc uzavřený. Pracoval dlouho do noci, domů chodil pozdě, často bez jediného slova. Myslela jsem si, že je to jen únava z práce v bance. Nikdy by mě nenapadlo, že má někoho jiného. Až do toho dne, kdy mi řekl: „Jitko, já už takhle dál nemůžu. Zamykám za sebou dveře, protože už se na tebe nemůžu dívat.“

Ta věta mě bodla do srdce jako nůž. Co jsem udělala špatně? Byla jsem špatná manželka? Špatná matka? Všechno, co jsem znala – naše společné snídaně o víkendech, výlety na chalupu do Orlických hor, večery u televize – to všechno zmizelo během jediné minuty.

První týdny byly nejhorší. Ráno jsem vstávala do ticha. Nikdo nešramotil v koupelně, nikdo si nestěžoval na studenou kávu. V práci v knihovně jsem se snažila soustředit na katalogizaci nových knih, ale myšlenky mi pořád utíkaly k Petrovi. Kde asi je? S kým teď tráví večery? Proč mě opustil?

Moje máma mi volala každý den. „Jitko, musíš být silná,“ říkala mi do telefonu. „Chlapi jsou někdy zbabělci. Ale ty to zvládneš.“ Jenže já jsem si připadala slabá jako nikdy předtím. Přátelé mě zvali na víno nebo do divadla, ale já odmítala. Nechtěla jsem nikam chodit. Nechtěla jsem nic cítit.

Jednoho večera mi Klára napsala: „Mami, prosím tě, pojď za mnou do Brna na víkend.“ Nechtělo se mi. Ale nakonec jsem jela. Procházely jsme se po Špilberku a povídaly si o všem možném – o škole, o životě, o tom, jaké to je být sama. Klára mě držela za ruku a já si uvědomila, že nejsem úplně sama.

Když jsem se vrátila do Prahy, rozhodla jsem se něco změnit. Přihlásila jsem se na kurz keramiky v kulturním domě na Pankráci. První hodinu jsem byla nervózní jako malá holka. Ale když jsem zabořila ruce do hlíny a začala tvarovat svůj první hrnek, pocítila jsem zvláštní klid. Vedle mě seděla paní Alena, která byla rozvedená už deset let. „Nebojte,“ řekla mi tiše, „ono to přebolí. Ale musíte si dovolit být šťastná i bez něj.“

Začala jsem chodit na procházky do parku Folimanka a pozorovala lidi kolem sebe – páry s dětmi, staré dámy s pejsky, mladé holky s mobilem v ruce. Připadala jsem si najednou součástí světa, který běží dál i beze mě a Petra.

Jednou večer mi Petr zavolal. „Jitko… promiň,“ řekl tiše do telefonu. „Já… nevím, co říct.“ Mlčela jsem dlouho. Pak jsem jen odpověděla: „To už není důležité.“ Položila jsem telefon a poprvé po dlouhé době se mi ulevilo.

Začala jsem znovu vařit pro sebe – ne jen rychlé těstoviny nebo chleba s máslem, ale opravdová jídla: svíčkovou podle babiččina receptu nebo domácí buchty s povidly. Pozvala jsem sousedku paní Novotnou na oběd a ona mi vyprávěla o svém mládí v Liberci a o tom, jak ji taky opustil muž kvůli jiné ženě.

Jednoho dne přišel dopis od Petra – krátký vzkaz s omluvou a prosbou o odpuštění. Neposlala jsem odpověď. Už jsem ji nepotřebovala.

Nejtěžší bylo odpustit sama sobě – za to, že jsem neviděla varovné signály, že jsem si nevážila sama sebe dostatečně dřív. Ale pomalu jsem začala zjišťovat, kdo vlastně Jitka je bez Petra.

Dnes už vím, že život nekončí jedním rozchodem ani jednou větou pronesenou ve vzteku nebo bolesti. Každý den je nový začátek – i když někdy bolí víc než jindy.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Je možné ještě někomu věřit? Dá se vůbec znovu milovat po tom všem? Co byste udělali vy na mém místě?