Zrada v době nemoci: Příběh o ztrátě, síle a hledání naděje

„To snad nemyslíš vážně, Honzo!“ vykřikla jsem a hlas se mi zlomil. Stála jsem uprostřed naší kuchyně, v ruce hrnek s čajem, který se mi třásl tak, že horká tekutina stékala po prstech. Honza se na mě ani nepodíval. „Já už to takhle dál nezvládnu, Aleno. Je mi líto.“ Jeho slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

Jen pár týdnů předtím jsem seděla v ordinaci doktorky Novotné a poslouchala verdikt, který mi změnil život: „Paní Aleno, je mi to líto, ale máte rakovinu prsu.“ Všechno se rozmazalo. Slyšela jsem jen tlukot vlastního srdce a vzdálený šum v uších. Honza mě tehdy držel za ruku a šeptal: „Zvládneme to spolu.“ Věřila jsem mu. Věřila jsem, že když už musím projít peklem, půjdu jím s ním.

Ale teď tu stál přede mnou cizí člověk. „A co děti?“ zašeptala jsem zoufale. „Co jim řekneš?“ Honza pokrčil rameny. „Že maminka je nemocná a tatínek už to prostě nedává? To jim chceš říct?“

Mlčel. Věděla jsem, že je konec. Že v téhle bitvě budu sama.

První týdny po jeho odchodu byly jako zlý sen. Každé ráno jsem vstávala s pocitem, že mi někdo vyrval kus těla i duše. Chemoterapie mě vysávala do poslední kapky energie. Děti – osmiletý Matěj a pětiletá Klárka – se snažily být statečné, ale večer jsem slyšela jejich tichý pláč za zavřenými dveřmi dětského pokoje.

Moje máma přijela z Brna a snažila se mi pomáhat. „Alenko, musíš být silná kvůli dětem,“ opakovala pořád dokola. Ale jak mám být silná, když mám pocit, že umírám nejen fyzicky, ale i uvnitř?

Jednoho dne jsem seděla na balkoně našeho panelákového bytu na Jižním Městě a dívala se na šedivé nebe. Najednou mi došlo, že pokud se teď vzdám, prohraju všechno – nejen svůj život, ale i děti, jejich důvěru a lásku. Musím bojovat.

Začala jsem chodit na psychoterapii k paní doktorce Štěpánkové. První sezení bylo hrozné – brečela jsem skoro celou hodinu. „Aleno, dovolte si být slabá,“ řekla mi tiše. „Teď nemusíte být hrdinka.“

Ale já chtěla být hrdinka – aspoň pro své děti.

Jednoho večera přišla Klárka do mé ložnice a vlezla si ke mně pod peřinu. „Maminko, ty neumřeš, viď?“ Její hlas byl tak malý a vystrašený, až mě bodlo u srdce. Objala jsem ji a slíbila: „Neumřu, Klárko. Budu tu s tebou.“

Začala jsem psát deník – každý den pár řádků o tom, co cítím, čeho se bojím a za co jsem vděčná. Pomáhalo mi to přežít nejhorší dny.

Honza se občas ozval – většinou kvůli dětem nebo penězům. Jednou přišel i osobně. Stál ve dveřích a vypadal unaveněji než kdy dřív. „Aleno… promiň.“

„Promiň? Za co přesně?“ zeptala jsem se ho tvrději, než jsem chtěla.

„Za všechno. Já… já prostě nevěděl, jak ti pomoct.“

„Nemusel jsi mi pomáhat. Stačilo tu být.“

Odešel beze slova.

Léčba trvala skoro rok. Zhubla jsem deset kilo, přišla o vlasy i o iluze o manželství. Ale přežila jsem. Když mi doktorka Novotná oznámila, že nádor je pryč, rozbrečela jsem se štěstím i vyčerpáním.

Začala jsem znovu žít – pomalu a opatrně. Děti měly radost z každého dne, kdy jsem s nimi mohla jít na hřiště nebo upéct bábovku. Máma mi pomáhala s domácností a já jí byla vděčná víc než kdy dřív.

Jednou večer jsme seděli s Matějem na balkoně a on se mě zeptal: „Mami, proč nás táta opustil?“

Polkla jsem slzy a odpověděla: „Někdy lidé udělají chyby, protože mají strach nebo nevědí, jak dál. Ale my jsme spolu a zvládli jsme to.“

Dnes už vím, že bolest může člověka zlomit nebo posílit. Já si vybrala tu druhou možnost.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč právě já? A hlavně – dokážeme někdy opravdu odpustit těm, kteří nás zradili v nejtěžší chvíli? Co byste udělali vy na mém místě?