Lekce pro mámu: Když bratr přivedl domů nevěstu, kterou nikdo nečekal

„To snad nemyslíš vážně, Radku!“ Mámin hlas se nesl kuchyní jako hrom. Stála u dřezu, v ruce utěrku, a zírala na svého syna, který právě vešel do dveří s dívkou, jakou by v našem panelákovém bytě na Jižním Městě čekal málokdo.

Já jsem seděla u stolu, v ruce hrnek s čajem, a snažila se pochopit, co se to vlastně děje. Radek byl vždycky trochu rebel, ale tentokrát to vypadalo, že překročil všechny hranice. Dívka vedle něj měla na sobě potrhané džíny, černé tričko s nápisem „Smrt systému“ a v nose stříbrný kroužek. Vlasy měla ostříhané na ježka a pod očima tmavé kruhy. Přesto se usmívala – takovým tím způsobem, kdy nevíte, jestli vás zdraví nebo se vám vysmívá.

„Mami, tohle je Zuzana. Moje snoubenka,“ řekl Radek s kamennou tváří. „Říkalas přece, že bych si měl najít někoho, kdo mě bude milovat takového, jaký jsem. Tak tady ji máš.“

Máma zrudla až ke kořínkům vlasů. „Radku, tohle je nějaký vtip? Ty si děláš srandu?“

Zuzana natáhla ruku. „Dobrý večer, paní Novotná. Děkuju za pozvání.“

Máma její ruku ignorovala a obrátila se ke mně: „Martino, ty o tom něco víš?“

Zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem jen to, že poslední týdny bylo doma dusno. Máma pořád Radkovi vyčítala jeho lenost, jeho kamarády a hlavně to, že si neumí najít pořádnou holku. „Podívej se na Martinu,“ říkávala často. „Ta má slušného přítele, studuje vysokou školu…“

Radek vždycky jen protočil oči a odešel do svého pokoje. Tentokrát ale místo útěku přišel s něčím mnohem horším – s lekcí.

Večeře byla tichá. Táta byl v práci na noční a já jsem cítila napětí ve vzduchu jako před bouřkou. Zuzana se snažila konverzovat: „Máte to tu útulné. Líbí se mi ty kaktusy na okně.“

Máma mlčela a krájela maso tak prudce, až jsem se bála, že rozsekne talíř. Radek seděl naproti mně a občas na mě mrkl – jako by mě chtěl vtáhnout do svého spiknutí.

Po jídle jsme seděli v obýváku. Máma si zapálila cigaretu – což dělala jen ve chvílích největšího stresu – a konečně promluvila: „Radku, proč nám to děláš? Víš vůbec něco o téhle dívce? Vždyť… vždyť ani nevypadá jako někdo, kdo by se hodil do rodiny.“

Zuzana se zasmála: „To máte pravdu, paní Novotná. Moje máma je alkoholička a táta mě nikdy nepoznal. Ale Radka mám ráda. A on mě taky.“

Máma se na ni podívala s takovou směsí odporu a lítosti, že mi jí bylo skoro líto. Ale Zuzana byla neoblomná.

„A co děláš?“ zeptala jsem se tiše.

„Pracuju v knihovně,“ odpověděla Zuzana klidně. „A ve volném čase pomáhám v azylovém domě.“

Máma se zarazila. Očividně čekala něco mnohem horšího.

Radek se usmál: „Vidíš, mami? Není všechno tak černobílé.“

Ale máma byla neústupná: „Radku, já ti přeju štěstí. Ale myslím si, že by sis měl najít někoho… normálního.“

Zuzana vstala: „Děkuju za večeři. Asi půjdu.“

Radek ji doprovodil ke dveřím a já jsem slyšela jejich tichý rozhovor na chodbě.

„Promiň za mámu,“ šeptal Radek.

„To nic. Jsem zvyklá,“ odpověděla Zuzana.

Když se Radek vrátil do kuchyně, máma už plakala.

„Proč mi to děláš?“ vzlykala. „Já chci pro tebe jen to nejlepší.“

Radek si sedl naproti ní a poprvé za dlouhou dobu vypadal opravdu smutně.

„Mami… Ty nikdy neposloucháš, co říkám. Pořád mi dáváš rady a příkazy, ale nikdy ses mě nezeptala, co vlastně chci já.“

Já jsem jen tiše seděla a pozorovala je oba – mámu zlomenou svými představami o dokonalé rodině a bratra zoufale toužícího po přijetí.

Následující dny byly doma napjaté. Máma chodila kolem Radka obloukem a já jsem se snažila být prostředníkem – ale bylo to marné.

Jednoho večera přišel táta z práce dřív než obvykle. Sedli jsme si všichni ke stolu a Radek začal mluvit: „Tati… přivedl jsem domů Zuzanu schválně. Chtěl jsem mámě ukázat, že její představy o tom, kdo je pro mě vhodný, jsou jen její sny – ne moje.“

Táta mlčel dlouho. Pak řekl: „Radku… Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Ale někdy zapomínáme poslouchat vaše sny.“

Máma začala plakat znovu – tentokrát tišeji.

Radek odešel do svého pokoje a já jsem zůstala s rodiči sama.

„Martino… Myslíš si, že jsme špatní rodiče?“ zeptala se máma tiše.

Chvíli jsem mlčela. Pak jsem řekla: „Nejste špatní rodiče. Jen jste zapomněli naslouchat.“

Druhý den ráno jsem našla mámu sedět u stolu s dopisem pro Radka. Napsala mu v něm, že ho má ráda bez ohledu na to, koho si vybere – i když jí to někdy láme srdce.

Radek ten dopis četl dlouho a pak mi řekl: „Možná jsme jí dali lekci… ale možná jsme ji taky zranili víc, než jsme chtěli.“

A já teď přemýšlím: Kde je ta hranice mezi tím být upřímný a tím někoho ranit? Opravdu dokážeme přijmout své blízké takové, jací jsou – nebo jen takové, jaké bychom je chtěli mít?