Když můj zeť otočil celý den vzhůru nohama
„Mami, opravdu chceš, abych mu to řekla?“ Jana stála v předsíni a nervózně si pohrávala s klíči. Venku lilo jako z konve, igelitky s nákupem mi těžkly v rukou a autobus mi ujel před nosem. Věděla jsem, že domů to mám ještě tři zastávky a s těmi taškami bych to nezvládla. Ale představa, že bych měla poprosit Pavla, svého zetě, o odvoz, mi svírala žaludek.
„Janičko, já to zvládnu,“ snažila jsem se tvářit statečně, ale v očích mě pálily slzy. „Nechci dělat problémy.“
Jana se na mě podívala s lítostí. „Mami, vždyť víš, jaký je. Když má špatnou náladu…“
V tu chvíli se z obýváku ozval Pavlův hlas: „Co tam šuškáte? Máte nějaký problém?“
Ztuhla jsem. Jana se nadechla, ale pak jen zavrtěla hlavou. „Nic, Pavle.“
Ale já už to nevydržela. „Pavle, mohla bych tě poprosit… Mám moc tašek a autobus mi ujel. Neodvezl bys mě domů?“
Pavel se na mě podíval přes brýle, výraz měl nečitelný. „Teď? Prší jak blázen a já mám ještě práci.“
Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. „Já vím, je to otrava… Ale opravdu bych byla moc vděčná.“
Chvíli bylo ticho. Pak Pavel vzdychl a mávl rukou: „No tak pojďte. Ale rychle.“
Jana mi stiskla ruku a zašeptala: „Děkuju.“
Cesta autem byla tichá. Kapky bubnovaly na střechu a já se snažila najít slova, která by prolomila napětí. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy byl Pavel odměřený – na rodinných oslavách seděl stranou, málokdy prohodil víc než pár slov. Vždycky jsem měla pocit, že mu vadím. Že mu vadíme všichni.
„Pavle…“ začala jsem opatrně. „Vím, že toho máš hodně. Ale chtěla bych ti poděkovat.“
Neodpověděl hned. Jen sevřel volant pevněji.
„Není zač,“ řekl nakonec stroze.
Projížděli jsme kolem tramvajové zastávky, kde jsem obvykle vystupovala. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla Jana malá a já ji vozila v kočárku stejnými ulicemi. Tehdy jsem si představovala, jaké to bude, až bude mít vlastní rodinu. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít strach požádat jejího muže o pomoc.
„Víš,“ pokračovala jsem tiše, „někdy mám pocit, že ti lezu na nervy.“
Pavel se na mě krátce podíval do zpětného zrcátka. „To není pravda.“
„Opravdu?“
Zaváhal. „Možná jen… nejsem zvyklý mluvit o věcech. V práci je pořád stres. Doma… někdy nevím, co říct.“
Překvapilo mě to. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit tak otevřeně.
„Já taky ne,“ přiznala jsem. „Ale mám tě ráda. Jsi součást rodiny.“
Auto zastavilo před mým domem. Pavel vystoupil a beze slova mi pomohl s taškami až ke dveřím bytu. Když jsme stáli na chodbě, podíval se na mě a poprvé za dlouhou dobu se usmál.
„Děkuju za upřímnost,“ řekl tiše.
Zůstala jsem stát ve dveřích ještě dlouho poté, co odešel. Přemýšlela jsem o tom, kolik nedorozumění mezi námi bylo jen kvůli tomu, že jsme spolu neuměli mluvit.
Večer mi Jana volala.
„Mami, Pavel říkal, že jsi ho překvapila. Prý si uvědomil, že tě vlastně vůbec nezná.“
Usmála jsem se do telefonu. „Možná je čas to změnit.“
Ten den se pro mě všechno otočilo vzhůru nohama – nejen kvůli dešti a těžkým taškám, ale hlavně proto, že jsem našla odvahu prolomit ledy ve vlastní rodině.
Kolik z nás žije vedle sebe a bojí se říct to nejdůležitější? A kolik vztahů by se mohlo změnit jedinou větou? Co myslíte vy?