„Vím, že nejsem dokonalý, ale ty taky nejsi to, o čem jsem snil!“ – Když se manželství rozpadá pod tíhou očekávání

„Vím, že nejsem dokonalý, ale ty taky nejsi to, o čem jsem snil!“ zasyčel na mě Aleš, když jsem za ním zabouchla dveře ložnice. Jeho hlas se mi zarýval do uší jako ledová sprcha. Stála jsem na chodbě našeho bytu v Nuslích, v ruce držela hrnek s vychladlým čajem a v hlavě mi vířily myšlenky. Jak jsme se sem dostali? Kdy se z nás stali dva cizinci, kteří si už ani neumí říct dobré ráno bez ironie?

Ještě před pár lety jsme s Alešem seděli na lavičce v Riegrových sadech a plánovali společnou budoucnost. Smáli jsme se, že jednou budeme mít dvě děti a chalupu na Šumavě. Tehdy mi připadal jako nejvtipnější a nejlaskavější muž na světě. Dneska? Dneska se hádáme kvůli špinavému nádobí a nevyžehleným košilím.

„Tohle už nemá cenu,“ slyšela jsem jeho hlas skrz dveře. „Pořád jenom něco řešíš, nikdy nejsi spokojená. Já už nevím, co chceš.“

Chtěla jsem zakřičet, že chci jen trochu pochopení. Že nechci být ta zlá, co pořád něco vyčítá. Ale místo toho jsem jen stála a mlčela. V hlavě mi běžely všechny ty večery, kdy jsem čekala, až přijde domů z práce, a on místo toho šel s kolegy na pivo do hospody U Tygra. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem doufala, že mě obejme a řekne mi, že všechno bude dobré.

„Mami, proč se zase hádáte?“ ozvalo se ode dveří dětského pokoje. Malá Anička stála v pyžamu a třela si oči. Srdce mi sevřel pocit viny. „Nic to není, zlatíčko. Běž si lehnout, za chvilku přijdu,“ pohladila jsem ji po vlasech a snažila se usmát.

Aleš mezitím vyšel z ložnice a beze slova si obul boty. „Jdu ven,“ oznámil suše. „Nevím, kdy přijdu.“

Zůstala jsem sama v tichém bytě. Sedla jsem si ke stolu a rozplakala se. Slzy mi stékaly po tvářích a já si připadala jako největší selhání. Vždyť jsem chtěla jen obyčejné štěstí – rodinu, lásku, trochu klidu.

Druhý den ráno bylo ticho ještě hustší než obvykle. Aleš seděl u stolu s novinami a tvářil se, jako bych byla vzduch. Anička mlčky jedla rohlík s máslem a já měla pocit, že se dusím.

„Můžeš mi podat máslo?“ zeptal se Aleš bez jediného pohledu.

Podala jsem mu ho a v tu chvíli mi došlo, že už spolu neumíme ani normálně mluvit. Všechno mezi námi bylo napjaté jako struna.

Odpoledne jsem šla s Aničkou na hřiště. Seděla jsem na lavičce vedle paní Novotné, která mě pozorovala soucitným pohledem.

„Všimla jsem si, že jste poslední dobou nějaká smutná,“ řekla tiše. „Doma to není jednoduché?“

Pokrčila jsem rameny. „Asi jsme si oba představovali něco jiného.“

„To je dneska běžné,“ povzdechla si paní Novotná. „Můj syn taky odešel od rodiny. Prý už to nebylo ono.“

Večer jsme s Alešem seděli naproti sobě v obýváku. Televize hrála nějaký nudný pořad, ale nikdo ji neposlouchal.

„Myslíš, že to ještě má cenu?“ zeptala jsem se tiše.

Aleš chvíli mlčel. „Nevím,“ odpověděl nakonec. „Možná jsme si oba nalhávali něco, co nikdy nebylo.“

„A co Anička?“

„Děti nejsou důvod zůstávat spolu za každou cenu,“ řekl tvrději, než bych čekala.

V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Že už nemáme sílu bojovat ani předstírat.

Následující týdny byly jako zlý sen. Vyplňování papírů na rozvod, vysvětlování rodičům i kamarádům, proč už nejsme ta dokonalá dvojice z fotek na Facebooku. Moje máma mi vyčítala: „Měla jsi víc ustupovat! Dneska se každý hned rozvádí.“ Táta jen mlčky přikývl a pohladil mě po ruce.

Aleš si našel podnájem v Modřanech a Aničku vídal každý druhý víkend. První noc bez ní byla nejhorší – ležela jsem v prázdném bytě a poslouchala ticho, které mě dusilo.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem musela přiznat nahlas: „Nejsem šťastná.“ A taky: „Možná jsem nikdy nebyla.“

Jednou večer mi Aleš napsal: „Promiň za všechno.“ Odpověděla jsem jen: „I já.“

Časem bolest trochu otupěla. Začala jsem znovu dýchat. S Aničkou jsme chodily na výlety do Prokopského údolí a smály se spolu tak opravdově jako už dlouho ne.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Bylo to všechno jen o nenaplněných snech? Nebo jsme prostě jen dva lidé, kteří spolu neměli být?

Možná láska nestačí… Nebo ano? Co myslíte vy?