Poslední slova bratra: Rozloučení u Berounky

„Tome, nechoď tak daleko! Slyšíš mě?“ křičela jsem přes šum řeky, zatímco se Tomáš s klukama smál a mával mi z druhého břehu. Bylo dusno, červenec v plném proudu, a Berounka lákala všechny děti z vesnice. Já seděla na dece, v ruce mobil a v hlavě tisíc myšlenek – hlavně na to, že bych radši byla někde jinde. Ale máma mě poprosila, abych na Tomáše dohlédla. Byl o čtyři roky mladší, věčně zbrklý a plný nápadů, které končily rozbitým kolenem nebo roztrhaným tričkem.

„Neboj, Jani! Zavolám ti, až budu doma!“ zakřičel na mě naposledy. Usmála jsem se, i když jsem měla chuť ho přetáhnout ručníkem. Věděla jsem, že stejně neposlechne.

Pak se to stalo. Všechno bylo najednou rychlé a rozmazané. Kluci začali křičet, voda se zavlnila a Tomáš zmizel. Nejdřív jsem si myslela, že si dělají srandu. Ale pak jsem slyšela Lukáše: „On je pod vodou! Pomoc!“

Rozběhla jsem se k řece, srdce mi bušilo až v krku. Voda byla ledová a proud silnější, než jsem čekala. Skočila jsem tam bez rozmyslu. Všude kolem mě byly jen bubliny a šero. Volala jsem jeho jméno, ale odpovědí mi bylo jen ticho.

Někdo mě vytáhl zpátky na břeh – asi Petrův táta, který přijel na kole. Kolem už stáli lidé z vesnice, někdo volal záchranku. Máma přijela o pár minut později, běžela ke mně bosá a s očima plnýma hrůzy.

„Kde je Tomáš?“ ptala se dokola. Jenže já neměla odpověď.

Hledali ho dlouho. Policie, hasiči, potápěči. Já seděla na břehu v mokrých šatech a modlila se, aby se stal zázrak. Ale nestal se.

Dny po tom byly jako v mlze. Máma neustále plakala, táta mlčel a já… já jsem si přehrávala poslední chvíle pořád dokola. Kdybych ho víc hlídala. Kdybych nebyla naštvaná. Kdybych…

Pohřeb byl krátký a tichý. Lidé z vesnice přinesli květiny a koláče, ale nikdo nevěděl, co říct. Nejhorší bylo vracet se domů do jeho prázdného pokoje – všude plakáty hokejistů, rozdělané modely letadel a jeho oblíbený batoh pověšený na židli.

Jednou večer jsem slyšela mámu šeptat tátovi: „Měla jsem tam být já…“ A táta jen sevřel její ruku. V tu chvíli jsem pochopila, že každý z nás nese svůj díl viny.

Začala jsem psát Tomášovi dopisy. Každý večer jeden – o tom, co se stalo ve škole, jak se máma snaží vařit jeho oblíbené jídlo nebo jak Lukáš přestal chodit k řece. Psala jsem mu i o tom, jak mi chybí jeho smích a jak bych dala cokoliv za to, abych ho mohla ještě jednou obejmout.

Jednou přišla za mnou babička. Sedla si ke mně na postel a pohladila mě po vlasech: „Víš, Janičko, někdy se věci prostě stanou. Nemůžeš za to.“

Ale já jí nevěřila. Jak bych mohla žít dál s tím pocitem?

Ve škole se ke mně chovali jinak. Někteří kamarádi nevěděli, co říct – radši se mi vyhýbali. Jiní byli až moc milí, což bylo ještě horší. Nejvíc mě ale bolelo, když jsem slyšela šeptání na chodbě: „To je ta holka…“

Jednoho dne jsem šla kolem řeky sama. Sedla jsem si na stejnou deku jako tehdy a dívala se do proudu. Přemýšlela jsem nad tím, jak rychle se všechno může změnit – jeden okamžik a už nic není jako dřív.

Začala jsem chodit do místního spolku dobrovolných hasičů. Chtěla jsem pochopit vodu, naučit se zachraňovat lidi – možná abych si dokázala odpustit. Tam jsem potkala Veroniku, která přišla o bratra při autonehodě. Povídaly jsme si dlouho do noci o tom, jak těžké je žít s prázdnotou.

Doma jsme se s mámou začaly víc objímat. Táta mi jednou řekl: „Tomáš by nechtěl, abys byla smutná celý život.“ Ale já vím, že část mě už navždy zůstane u té řeky.

Někdy večer slyším Tomášův hlas ve snech: „Neboj se o mě, Jani.“ A já doufám, že je mu tam někde dobře.

Možná nikdy nepřestanu cítit vinu. Ale učím se žít dál – kvůli sobě i kvůli němu.

Říkám si: Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec někdy odpustit sám sobě?