Samota mezi čtyřmi stěnami: Když babičky a dědové zmizeli

„Mami, prosím tě, přijedeš zítra na chvíli? Potřebuju si aspoň na hodinu lehnout, už tři noci jsem nespala.“

Telefon v ruce se mi třásl. Slyšela jsem v pozadí televizi a smích mého otce. Máma si povzdechla: „Kláro, víš, že máme s tátou ten zájezd do Mariánských Lázní. A navíc… vždyť jsi chtěla dítě, tak se o něj starej.“

Zavěsila jsem a cítila, jak mi po tvářích stékají slzy. Malá Eliška v postýlce plakala a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Vždyť nám oba páry rodičů slibovaly, že budou pomáhat! „Nebojte, až přijde miminko, budeme tu pro vás,“ říkali ještě před půl rokem u štědrovečerní večeře. Teď byli jedni na chatě a druzí na cestách.

S Michalem jsme dlouho odkládali dítě. Oba jsme chtěli nejdřív kariéru – já v advokátní kanceláři, on jako projektant. Byli jsme pyšní na to, co jsme dokázali. Ale když jsem otěhotněla, byla jsem přesvědčená, že teď je ten správný čas. Všichni kolem nás říkali: „To zvládnete! A my vám pomůžeme.“

První týdny po porodu byly jako zamlžené. Eliška byla neklidná, nespala, kojila jsem ji skoro pořád. Michal chodil domů později a později – práce se kupila a on nechtěl přijít o důležité projekty. „Klárko, vydrž to ještě měsíc, pak už bude klidnější období,“ sliboval mi večer, když jsem s kruhy pod očima seděla u studeného čaje.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se do tmy. Sousedka Jana z vedlejšího bytu věšela prádlo a všimla si mě: „Kláro, jsi v pohodě?“

„Ani ne,“ přiznala jsem poprvé nahlas. „Jsem úplně vyčerpaná. Rodiče slíbili pomoc, ale teď mají pořád něco důležitějšího.“

Jana se smutně usmála: „To znám. Moje máma taky radši jezdí na výlety s kamarádkama. Dneska už prarodiče nechtějí být babičky a dědečkové jako dřív.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejsem sama. Ale stejně mě to bolelo. Vždyť jsem vyrůstala v domě plném lidí – babička nám vařila obědy, děda mě učil jezdit na kole. Proč teď naši rodiče utíkají?

Jednoho dne jsem to už nevydržela a zavolala tchyni: „Aleno, prosím tě, mohla bys přijít pohlídat Elišku? Potřebuju si dojít aspoň k doktorovi.“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo: „Víš, Klárko, já mám dneska kosmetiku a zítra jedeme s kamarádkama do divadla. Ale příští týden bych možná mohla na hodinku přijít.“

Zavěsila jsem a rozplakala se nahlas. Michal přišel domů a našel mě zhroucenou na zemi vedle postýlky.

„Co se děje?“ ptal se vyděšeně.

„Všichni nás nechali na holičkách! Slíbili pomoc a teď mají plný diář! Já už nemůžu…“

Objal mě a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu jen tak seděli a mlčeli.

Další dny byly jako v mlze. Každý den stejný – krmení, přebalování, uspávání, pláč. Kamarádky z práce mi psaly zprávy: „Jak si užíváš mateřskou?“ Chtěla jsem jim napsat pravdu – že je to samota mezi čtyřmi stěnami a že mám pocit, že selhávám.

Jednoho dne jsem potkala v parku starší paní s vnoučkem. Sedly jsme si spolu na lavičku a dala jsem se s ní do řeči.

„To je krásná holčička,“ usmála se na Elišku.

„Děkuju… Je to náročné,“ přiznala jsem.

Paní pokývala hlavou: „Já hlídám malého každý den. Dcera je sama a potřebuje pomoct. Víte, dneska už spousta prarodičů chce žít svůj život… Ale já si myslím, že rodina je nejdůležitější.“

Cestou domů jsem přemýšlela o svých rodičích i o sobě. Nechtěla jsem být jednou stejná – utíkat před povinnostmi jen proto, že mám konečně čas na sebe.

Večer jsem napsala mámě dlouhou zprávu:

„Mami, chápu, že chceš žít svůj život. Ale já tě teď opravdu potřebuju. Nejde jen o hlídání – chybíš mi jako máma. Cítím se sama.“

Odpověď přišla až druhý den:

„Klárko, promiň… Asi jsme si neuvědomili, jak moc to pro tebe je těžké. Přijedu zítra na oběd.“

Poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu i naději.

Ale vztahy už nikdy nebyly stejné jako dřív. Naučila jsem se spoléhat hlavně sama na sebe a hledat oporu jinde – u sousedky Jany nebo v maminkovských skupinách na internetu.

Dnes je Elišce rok a já už vím, že mateřství není jen radost a štěstí z miminka – je to i samota, zklamání a hledání nové rovnováhy v rodině.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Proč se dnes tolik prarodičů bojí být opravdu babičkami a dědečky? A co bych udělala já jednou jinak? Co myslíte vy?