Mezi dvěma sestrami: Tíha matčiny volby
„Proč jsi to udělala, mami?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Hlas se mi třásl a v očích mě pálily slzy. Máma stála u linky, krájela jablka na štrúdl a ani se na mě nepodívala. „Co jsem udělala, Martino?“ zeptala se klidně, jako by nevěděla, o čem mluvím.
„Ty dárky… ty hračky pro Adélku a Tomáška. Koupila jsem je pro svoje děti k narozeninám. A tys je dala Lucce pro její kluky. Proč? Proč vždycky ona?“
Vzduch v kuchyni zhoustl. Máma položila nůž a konečně se na mě podívala. „Lucka je teď v těžké situaci. Její muž je pořád v práci, kluci jsou nemocní… Myslela jsem, že jim to udělá radost.“
„A co moje děti? Víš, jak se Adélka těšila na tu panenku? A Tomášek na autodráhu? Víš, jak se ptali, proč jim babička nic nepřinesla?“
V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Celý život jsem žila ve stínu své starší sestry Lucie. Byla ta hezčí, chytřejší, oblíbenější. Když jsme byly malé, máma jí vždycky dávala větší porci zmrzliny, když jsme byly na základce, šla na její besídku, i když já měla ve stejný den vystoupení s flétnou. Vždycky byla první.
Ale teď… Teď už nejde jen o mě. Jde o moje děti. O to, aby necítily tu samou bolest z přehlížení a nespravedlnosti.
„Mami, já už to takhle dál nezvládnu,“ řekla jsem tiše. „Nemůžu pořád vysvětlovat svým dětem, proč mají míň než jejich bratranci. Proč je babička nemá ráda stejně.“
Máma si povzdechla a sedla si ke stolu. „Martino, ty to vidíš moc černě. Vždyť víš, že vás mám ráda všechny stejně.“
„To není pravda,“ vyhrkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Nikdy to tak nebylo.“
Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle: když Lucka dostala nový mobil a já jen starý po ní; když jí máma platila jazykový kurz v Anglii a já musela jít na brigádu do supermarketu; když jí pomohla s hlídáním dětí a mně řekla, že mám být samostatná.
„Víš co?“ řekla jsem nakonec. „Možná bychom si od sebe měly dát pauzu.“
Máma ztuhla. „To nemyslíš vážně.“
„Myslím,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi svírá hrdlo. „Musím chránit svoje děti. Nechci, aby vyrůstaly s pocitem, že jsou míň než ostatní.“
Odešla jsem z kuchyně a zabouchla za sebou dveře. Doma mě čekaly dvě smutné tváře – Adélka seděla v koutě a objímala plyšového medvěda, Tomášek mlčky skládal puzzle.
„Maminko, proč nám babička nedala dárky?“ zeptala se Adélka tiše.
Sedla jsem si k nim a objala je oba. „Někdy dospělí dělají chyby,“ řekla jsem a snažila se nebrečet. „Ale já vás mám ráda nejvíc na světě.“
Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem udělala správně. Jestli mám právo odstřihnout mámu od vnoučat jen proto, že nedokáže být spravedlivá. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty roky bolesti a pocitů méněcennosti.
Dny plynuly a máma mi nevolala. Ani Lucka. Jen táta mi jednou napsal zprávu: „Moc mě to mrzí. Máš pravdu, ale máma to neumí jinak.“
Začala jsem trávit víc času s dětmi venku – chodili jsme do lesa na houby, pekli jsme spolu bábovku, hráli deskovky. Snažila jsem se jim dát to, co mi chybělo – pocit jistoty a lásky.
Jednou večer zazvonil telefon. Byla to Lucka.
„Marti… můžeme si promluvit?“ Její hlas zněl nejistě.
„O čem?“ zeptala jsem se opatrně.
„O mámě… O nás.“
Sešly jsme se v kavárně na náměstí. Lucka byla bledá a nervózně si pohrávala s lžičkou.
„Nevěděla jsem, že ti máma vzala ty dárky,“ začala tiše. „Když mi je přinesla, říkala, že jsou od ní.“
Mlčela jsem.
„Víš… Já taky někdy cítím tlak,“ pokračovala Lucka. „Máma ode mě pořád něco čeká – abych byla dokonalá manželka, matka… Někdy bych chtěla být prostě jen Lucka.“
Poprvé v životě jsem viděla svou sestru slabou.
„Možná jsme obě oběti toho samého,“ řekla jsem pomalu.
Lucka přikývla a v očích se jí zaleskly slzy.
Domů jsem šla s těžkým srdcem. Věděla jsem, že tenhle příběh nemá jednoduché řešení. Ale možná jsme poprvé začaly hledat cestu k sobě – bez matčina stínu.
Dnes už vím, že některé rány se nikdy úplně nezahojí. Ale můžeme se snažit nebýt stejnými rodiči jako ti naši.
Někdy přemýšlím: Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit? Nebo byste chránili svoje děti za každou cenu?