Když se domov změní v bitevní pole: Příběh matky, která otevřela dveře svému synovi a jeho ženě

„Mami, prosím tě, můžeme u tebe s Lenkou na chvíli zůstat? Jen na pár týdnů, než najdeme něco vlastního. Majitel nám vypověděl smlouvu a nové bydlení se zadrhlo.“

Stála jsem u okna a dívala se na šedivý březen za sklem. Telefon mi vibroval v ruce a hlas mého syna Petra zněl naléhavěji než obvykle. Neváhala jsem ani minutu. „Samozřejmě, Petře. Přijeďte kdykoliv.“

Bydlím sama už tři roky, od chvíle, kdy mi Jaroslav odešel. Dva pokoje v paneláku na Proseku, kuchyňka, koupelna, balkon s výhledem na park. Po jeho smrti jsem si zvykla na ticho, na svůj rytmus – ráno káva, dopoledne křížovky, odpoledne procházka. Občas přijde sousedka Alena na kafe nebo si povídáme na lavičce před domem. Ale jinak klid.

Když Petr s Lenkou přijeli, byla jsem ráda. Přivezli si jen pár tašek a krabic. „Neboj, mami, fakt to bude jen na chvíli,“ ujišťoval mě Petr, zatímco Lenka už rozkládala věci v mém obýváku.

První dny byly zvláštní. Najednou jsem měla společnost u snídaně i večeře. Lenka je zvyklá vařit po svém – zdravě, všechno bio a bez lepku. Já mám ráda chleba s máslem a čaj s cukrem. „Marie, neměla byste tolik sladit,“ usmála se na mě Lenka první ráno a já se cítila jako malá holka přistižená při lumpárně.

Večer jsme seděli u televize. Petr chtěl sledovat fotbal, Lenka dokument o zdravé výživě. Já bych si nejradši pustila starý český film. „Mami, vždyť to je nuda,“ mávl Petr rukou, když jsem navrhla Pelíšky.

Začaly drobné neshody. Lenka chtěla věšet prádlo na balkoně jinak než já. Vadilo jí, že mám v lednici paštiku a že používám aviváž. Petr byl většinou v práci nebo na telefonu, ale večer se hádali – potichu, ale slyšela jsem to přes dveře.

Jednou večer jsem zaslechla Lenkův hlas: „Tvoje máma je hodná, ale já už to tady nemůžu vydržet! Všude její věci, její pravidla…“

Zamrazilo mě. Vždyť jsem se snažila být nenápadná! Ustoupila jsem jim ložnici a sama spala na rozkládacím gauči v obýváku. Snažila jsem se vařit podle Lenkina jídelníčku, i když mi to nechutnalo. Přestala jsem zvát Alenu na návštěvu – Lenka nemá ráda cizí lidi v bytě.

Jednou jsem přišla domů z procházky a slyšela smích z kuchyně. Petr s Lenkou seděli u stolu a jedli pizzu z krabice. „Mami, promiň, nečekali jsme tě tak brzo,“ řekl Petr rozpačitě.

Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním bytě.

Začala jsem být nervózní. Všude bylo plno věcí – jejich boty v předsíni, kosmetika v koupelně, notebook na stole v kuchyni. Neměla jsem kam dát svoje knížky ani kam pověsit kabát.

Jednoho večera jsem nespala a slyšela jejich hádku: „Petře, tvoje máma nás dusí! Já už to nevydržím!“

Ráno jsem našla Lenku uplakanou v kuchyni. „Marie, promiňte mi to všechno… Já už prostě nemůžu,“ řekla tiše.

Petr byl zoufalý: „Mami, já nevím co dělat…“

Seděli jsme spolu u stolu a mlčeli. Najednou mi došlo, že už nejsem doma – že můj domov se změnil v bitevní pole.

Začala jsem přemýšlet: Co když jim řeknu, že už to dál nejde? Co když je vyhodím? Ale vždyť jsou to moje děti…

Další týden byl ještě horší. Lenka začala chodit domů později a později. Petr byl nervózní a hádal se i se mnou kvůli maličkostem.

Jednou večer jsem to nevydržela: „Petře, musíme si promluvit.“

Seděli jsme naproti sobě v kuchyni.

„Mami… já vím, že je to těžký. Ale my fakt nemáme kam jít.“

„Petře, já vás mám ráda… Ale já už nemám sílu. Jsem unavená. Chci zpátky svůj klid.“

Petr mlčel dlouho.

„Najdeme něco co nejdřív,“ řekl nakonec tiše.

Za dva týdny si našli podnájem – malý byt v Libni. Když odcházeli, objali mě oba dva. Lenka mi poděkovala za trpělivost.

Zůstala jsem sama v tichu svého bytu. Bylo mi smutno i úlevně zároveň.

Teď často přemýšlím: Udělala bych to znovu? Otevřela bych jim dveře? Nebo bych měla víc myslet na sebe?

Co byste udělali vy? Je správné obětovat svůj klid pro rodinu – nebo máme právo chránit svůj vlastní domov?