Tchyně v pasti: Když se snacha stane noční můrou

„Tohle je můj dům, Marie. Prosím tě, respektuj to.“ Slyším ten hlas znovu a znovu, jako ozvěnu, která mi nedá spát. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou, když krájím cibuli na guláš. Můj syn Petr sedí v obýváku, oči upřené do telefonu, a jeho žena Jana… Jana mě sleduje zpoza dveří s pohledem, který mě nutí cítit se jako vetřelec ve vlastním životě.

Když mi před dvěma lety zemřel manžel, všechno se změnilo. Petr mě přesvědčil, abych prodala náš byt v Ostravě a přestěhovala se k nim do Prahy. „Budeš s námi, mami. Nebudeš sama,“ sliboval. Tehdy jsem věřila, že rodina je to nejdůležitější. Ale od chvíle, kdy jsem překročila práh jejich bytu na Jižním Městě, cítím jen napětí.

Jana je mladá, krásná a úspěšná. Pracuje jako právnička a všechno musí mít pod kontrolou – včetně mě. První týdny byly plné úsměvů a zdvořilých frází. „Marie, klidně si dejte kávu, já to tady uklidím.“ Ale brzy se začaly objevovat drobné poznámky. „Takhle jsme zvyklí dělat věci my.“ „Prosím tě, nemůžeš dávat ručníky do téhle skříňky.“

Jednoho večera jsem zaslechla jejich hádku. „Petr, tvoje máma mi leze na nervy! Pořád mi radí, jak mám vychovávat děti, a míchá se do všeho!“ Petr jen mlčel. Od té doby se mezi mnou a Janou vytvořila neviditelná zeď.

Snažila jsem se být užitečná. Vařila jsem obědy, starala se o vnoučata – malého Tomáška a Aničku. Ale Jana vždycky našla něco špatně. „Tomášek má alergii na mléko! Proč jsi mu dala jogurt?“ nebo „Anička má být v posteli v osm! Proč jsi ji nechala dívat na pohádky?“

Jednoho dne jsem přišla domů z nákupu a slyšela Janin hlas: „Měla by si najít vlastní bydlení. Tohle není normální.“ Zůstala jsem stát za dveřmi jako opařená. Petr něco zamumlal, ale nepostavil se za mě.

Začala jsem si připadat jako přítěž. Každý den jsem hledala způsoby, jak být co nejméně na očích. Vstávala jsem brzy ráno, abych uklidila kuchyň dřív, než Jana vstane. Přestala jsem vařit jejich oblíbené jídlo – vždycky bylo něco špatně.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Jana najednou prohlásila: „Marie, myslím, že by bylo lepší, kdybyste si našla něco svého. My potřebujeme soukromí.“ Petr mlčel. Jen Tomášek mě chytil za ruku: „Babičko, ty musíš pryč?“

V tu chvíli mi puklo srdce. Celý život jsem dělala všechno pro rodinu – vzdala jsem se práce kvůli Petrovi, starala se o nemocného manžela… A teď? Teď jsem byla jen překážkou.

Začala jsem hledat podnájem. Bylo mi 68 let a poprvé v životě jsem měla pocit, že nikam nepatřím. Kamarádka Alena mi nabízela pomoc: „Pojď ke mně na chalupu do Kralup! Aspoň na čas.“ Ale já nechtěla být nikomu na obtíž.

Jednou večer jsem sbírala odvahu a šla za Petrem do jeho pracovny. „Petře, opravdu si přeješ, abych odešla?“ Podíval se na mě unavenýma očima: „Mami… já nevím. Já už to doma nezvládám.“

V tu chvíli jsem pochopila, že už nejsem součástí jeho života. Byla jsem jen problém k vyřešení.

Následující týden jsem si sbalila pár věcí a odešla k Aleně na chalupu. Tomášek mi poslal obrázek s nápisem: „Babičko, mám tě rád.“ Jana mi ani nezavolala.

Sedím teď u okna a dívám se na zahradu plnou rozkvetlých šeříků. Přemýšlím: Kde se stala chyba? Měla jsem být tvrdší? Nebo víc ustupovat? Proč je dnes tak těžké najít pochopení mezi generacemi?

Možná nejsem jediná, kdo tohle prožívá… Co byste udělali vy na mém místě? Má vůbec smysl bojovat o místo v rodině, která vás už nechce?