Když láska zhořkne: Příběh o zradě v den výročí

„To nemyslíš vážně, Pavle…“ šeptla jsem, když jsem viděla jeho pohled. Stáli jsme v předsíni našeho bytu na Vinohradech, já v nové modré halence, kterou jsem si koupila speciálně na dnešní večer, on s klíči v ruce a výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. Bylo 18:07, přesně v tu dobu jsme měli vyrazit do restaurace U Tří lvů – našeho místa. Měla jsem rezervaci měsíc dopředu. Dvacáté výročí. Ne kulaté, ne velkolepé, ale naše.

„Jitko, prosím tě… já už takhle dál nemůžu. Musím být upřímný. Je tu někdo jiný. Je mladší. A já… já se s ní cítím zase živý.“ Jeho slova mi zněla v hlavě jako ozvěna. Snažila jsem se najít v jeho očích aspoň stín lítosti, ale viděla jsem jen únavu a snad i úlevu. Ruce se mi třásly, když jsem schovávala malou krabičku s dárkem – stříbrný přívěsek s vyrytým datem naší svatby. Chtěla jsem mu ho dát po večeři, až si objednáme náš oblíbený malinový dort a připijeme si na další společné roky.

„A co děti? Co my dva? Co všechno, co jsme spolu prožili?“ ptala jsem se zoufale a cítila, jak mi slzy stékají po tvářích. „Myslíš, že tohle všechno jen tak zahodíš?“

Pavel se podíval stranou. „Děti jsou už dospělé, Jitko. A my… už dlouho nejsme šťastní.“

To byla rána pod pás. Vždycky jsem si myslela, že máme krize jako každý jiný pár, ale že bychom nebyli šťastní? Kdy jsme se přestali smát stejným vtipům? Kdy jsme se přestali dotýkat jen tak, bez důvodu?

Zavřel za sebou dveře a já zůstala stát v tichu bytu, kde ještě voněla večeře, kterou jsem připravila na pozdější návrat. V kuchyni ležela obálka s lístky do divadla – další překvapení na večer. Všechno bylo připravené, jen on už nebyl.

První noc byla nejhorší. Seděla jsem u okna a dívala se na prázdnou ulici pod námi. Přemýšlela jsem, kde je teď Pavel. Jestli je s ní. Jestli jí říká ty samé věci, které kdysi říkal mně. Jestli jí taky koupí růže na narozeniny nebo jestli jí bude vařit kávu do postele.

Druhý den ráno mi volala dcera Klára. „Mami, co se děje? Táta mi psal, že si potřebuje něco ujasnit…“ Snažila jsem se být silná, ale hlas se mi třásl. „Tatínek… tatínek odešel.“ Klára mlčela a pak začala plakat.

Začalo období vysvětlování – rodině, přátelům, kolegům v práci. Každý měl plno rad: „To zvládneš!“, „Aspoň máš konečně čas na sebe!“, „Chlapi jsou všichni stejní…“ Ale nikdo neviděl tu prázdnotu, která mě pohlcovala každé ráno i večer.

Po týdnu přišla máma s bábovkou a pohladila mě po vlasech jako malou holku. „Jitunko, život jde dál. Vím, že to bolí… Ale musíš si najít něco svého.“

Jenže co je moje? Celý život jsem byla Pavlova žena, Klářina a Tomášova máma, účetní v malé firmě na Žižkově. Najednou jsem byla jen Jitka – sama.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Praze. Sedávala jsem v kavárně Slavia a pozorovala lidi kolem sebe. Jednou ke mně přisedla starší paní a dala se do řeči: „Vypadáte smutně, slečno…“ Usmála jsem se – slečno mi nikdo neřekl dobrých třicet let.

„Opustil mě manžel,“ přiznala jsem tiše.

„To znám,“ řekla paní a vytáhla z kabelky fotku dvou malých dětí. „Můj muž odešel za sekretářkou, když byly holky malé. Myslela jsem, že to nepřežiju… Ale víte co? Dneska mám klid a dělám si, co chci.“

Její slova ve mně něco zlomila. Možná bych taky mohla začít znovu.

Jednoho dne mi Klára navrhla: „Mami, pojď se mnou na jógu.“ Smála jsem se tomu – já a jóga! Ale šla jsem. Poprvé po dlouhé době jsem cítila svoje tělo jinak než jen jako schránku bolesti.

Začala jsem malovat – nejdřív jen akvarely do šuplíku, pak jsem si troufla přihlásit se do kurzu v kulturním domě na Vinohradech. Poznala jsem nové lidi – Janu, která se rozvedla po třiceti letech; Petra, který přišel o ženu při autonehodě; a Hanu, která nikdy nebyla vdaná a tvrdila, že je to nejlepší rozhodnutí jejího života.

Pavel mi občas psal – hlavně kvůli dětem nebo kvůli rozdělení majetku. Jednou mi napsal: „Promiň mi to všechno.“ Neodpověděla jsem hned. Chtěla jsem mu napsat něco ostrého, ale nakonec jsem jen napsala: „Doufám, že jsi šťastný.“

Dnes je to přesně rok od toho večera. Sedím sama v restauraci U Tří lvů u okna a objednávám si malinový dort. Číšník se usměje: „Jste tu dnes sama?“ Přikývnu a usměju se zpátky.

Možná už nikdy nebudu tou Jitkou z dřívějška. Ale možná je čas být Jitkou novou – sama za sebe.

A tak se ptám: Kde končí bolest a začíná nový život? Je možné odpustit člověku, který vám zlomil srdce? Co byste udělali vy na mém místě?