Mezi dvěma ohni: Jak jsem našla sílu v rozvodu rodičů

„Proč to nemůžeš pochopit, Jitko?!“ křičí táta a bouchne pěstí do stolu tak silně, až se sklenice rozklepou. Máma stojí naproti němu, ruce sevřené v pěst, oči plné slz a vzteku. „Protože už toho mám dost, Karle! Už nechci žít ve lži!“ Jejich hlasy se rozléhají celým bytem na pražském sídlišti, kde jsem vyrůstala. Sedím na židli v kuchyni, kolena přitisknutá k hrudi, a přeji si být neviditelná. Ale nejde to. Jsem tu a slyším každé jejich slovo.

V tu chvíli mi dojde, že tohle není jen další hádka. Tentokrát je to jiné. Táta se zvedne od stolu, popadne bundu a zabouchne za sebou dveře. Máma se sesune na židli naproti mně a rozpláče se nahlas. „Promiň, Aničko… promiň, že to musíš poslouchat.“ Její hlas je zlomený. Chci ji obejmout, ale zároveň cítím vztek – proč to musí být takhle? Proč si nemůžou odpustit?

Dny se vlečou v tichu a napětí. Táta spí na gauči v obýváku, máma v ložnici. Večer slyším mámin pláč skrz stěnu. Ve škole se snažím tvářit, že je všechno v pořádku, ale kamarádka Lenka si všimne mých červených očí. „Co se děje?“ ptá se tiše při obědě ve školní jídelně. Mlčím. Nechci o tom mluvit. Stydím se.

Jednoho dne mě rodiče zavolají do obýváku. Sedí vedle sebe, ale každý na opačné straně gauče. „Aničko,“ začne máma opatrně, „víme, že to pro tebe není lehké. Ale rozhodli jsme se… rozvádíme se.“ Slova padají jako těžké kameny do ticha místnosti. Dívám se z jednoho na druhého a cítím, jak se mi svírá žaludek.

„Budeš si muset vybrat,“ pokračuje táta tiše. „S kým chceš zůstat.“

V tu chvíli mám pocit, že se mi zastavilo srdce. Jak mám rozhodnout? Miluju oba stejně. V noci ležím v posteli a modlím se – i když nejsem věřící, šeptám slova do tmy: „Prosím, ať už to skončí… ať vím, co mám dělat.“

Další týdny jsou jako zlý sen. Máma mi nabízí nový začátek – přestěhovat se s ní do Brna za její prací. Táta chce zůstat v Praze a slibuje mi, že všechno bude jako dřív. Každý den mě přesvědčují, každý svým způsobem: máma mě bere na procházky do Stromovky a vypráví o novém bytě; táta mě bere na hokej a kupuje mi oblíbenou zmrzlinu.

Jednou večer sedíme s mámou u stolu a ona mi položí ruku na rameno: „Aničko, já tě nikdy neopustím. Ale musíš vědět, že i když půjdeš s tátou, budu tě pořád milovat.“ Rozpláču se a ona mě obejme tak pevně, až mě bolí srdce.

Táta je jiný – uzavřený do sebe, ale když jsme spolu sami, najednou začne mluvit: „Víš, Aničko… já jsem to pokazil. Ale nechci tě ztratit.“ Vidím v jeho očích slzy poprvé v životě.

Ve škole se mi zhorší známky. Učitelka češtiny mě po hodině zastaví: „Aničko, jsi poslední dobou nějaká smutná… Chceš si o něčem promluvit?“ Zavrtím hlavou a uteču na záchod, kde brečím do rukávu.

Jednou večer sedím sama v pokoji a dívám se na staré fotky – usměvaví rodiče na dovolené v Krkonoších, já s tátou na kolech u Berounky, máma jak peče bábovku. Najednou mi dojde, že tahle rodina už neexistuje.

V noci zase šeptám modlitbu – tentokrát ne za sebe, ale za ně: „Ať najdou klid… ať mi odpustí.“

Rozhodnutí padne jednoho deštivého rána. Máma balí kufry do auta před domem. Táta stojí ve dveřích a mlčí. Přijdu k nim a řeknu: „Zůstanu s tátou.“ Máma mě obejme naposledy tak pevně, že nemůžu dýchat. „Miluju tě,“ šeptá mi do vlasů.

Dívám se za ní z okna, jak odjíždí pryč. Táta mě obejme kolem ramen a oba mlčíme.

První týdny jsou těžké – doma je ticho, chybí mi mámin smích i její vůně kávy ráno v kuchyni. Táta se snaží vařit, ale většinou skončíme u rohlíků s máslem nebo pizzy z mrazáku.

Jednou večer sedíme u televize a táta najednou řekne: „Měl jsem ti říct pravdu dřív… Nechtěl jsem ti ublížit.“ Přikývnu a poprvé ho obejmu já.

S mámou si voláme každý večer – někdy brečíme obě, někdy se smějeme vzpomínkám. Pomalu přijímám novou realitu.

Dnes už vím, že žádné rozhodnutí nebylo správné nebo špatné – bylo jen moje. Naučila jsem se odpustit jim i sobě.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Co by bylo jinak, kdybych tehdy vybrala mámu? A opravdu může čas zahojit všechny rány?