Pět let bez koruny: Příběh Hany z Vysočiny

„Hano, tohle už není normální! Nemůžeš žít pořád jako poustevník!“ křičela na mě maminka, když jsem jí oznámila, že už pátý rok nechci utratit ani korunu. Stála jsem v kuchyni našeho starého domu na kraji vesnice, ruce zaťaté v pěst, a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Mami, já to dělám pro sebe. Chci zjistit, co opravdu potřebuju k životu. Nechci být otrokem peněz.“

Moje rozhodnutí začalo jednoho podzimního večera, kdy jsem seděla sama v potemnělém pokoji a dívala se na účet za elektřinu. Bylo mi tehdy třicet čtyři, rozvedená, bez dětí, s prací, která mě nenaplňovala. Všechno mi připadalo zbytečné – věci, které kupuju, jídlo, které vyhazuju, rozhovory o slevách a akcích. V tu chvíli jsem si řekla dost. Zkusím žít bez peněz.

První týdny byly peklo. Všude kolem mě byly připomínky toho, co nemám – teplá voda, světlo na stisknutí vypínače, čerstvé pečivo z obchodu. Naučila jsem se rozdělávat oheň v kamnech, chodit pro vodu ke studni a péct chleba z mouky, kterou jsem dostala výměnou za pomoc sousedce s úklidem stodoly. Lidé ve vesnici si na mě ukazovali prstem. „To je ta Hana, co žije jako za krále Klacka,“ šeptali si.

Nejhorší byly zimy. Když venku mrzlo a já měla jen starou péřovou bundu po tátovi, často jsem si říkala, jestli to má smysl. Jednou v lednu jsem dostala horečku a neměla ani čaj. Sousedka Marie mi přinesla hrnek lipového květu a řekla: „Haničko, nechci tě soudit, ale někdy je lepší přijmout pomoc.“ Poprvé jsem brečela před někým cizím.

Rodina mě nechápala. Bratr Petr mi jednou přivezl balík trvanlivých potravin a obálku s penězi. „Vem si to aspoň na horší časy,“ prosil. Odmítla jsem. „Petře, kdybych to přijala, popřu všechno, co dělám.“ Přestal se mnou na půl roku mluvit.

Začala jsem si vážit maličkostí – slunce na tváři, teplé polévky z brambor a kopřiv, rozhovorů s lidmi, kteří mě neodsuzovali. Naučila jsem se šít ze starých hadrů, opravovat boty drátem a vyrábět mýdlo z popela a tuku. Každý den byl boj o přežití i o důstojnost.

Jednou večer přišla bouřka a vítr shodil střechu na kůlně. Stála jsem v dešti a zoufale se snažila zachránit dřevo na zimu. Najednou se objevil soused Jirka s kladivem a pytlem hřebíků. „Pojď, Hano, tohle sama nezvládneš.“ Pomáhal mi celou noc a ráno jsme pili kávu z ječmene u ohně. „Víš,“ řekl tiše, „obdivuju tě. Ale někdy mám strach, že se ti něco stane.“

Začala jsem si uvědomovat, že moje tvrdohlavost mi bere víc než jen pohodlí – bere mi i lidi kolem sebe. Ale zároveň jsem cítila hrdost na to, že dokážu přežít bez supermarketů a účtů.

Jednoho dne za mnou přijela maminka. Seděla u stolu a dívala se na mě s obavami v očích. „Haničko, proč si to děláš? Máš přece rodinu.“ Mlčela jsem dlouho. Pak jsem řekla: „Mami, já potřebuju zjistit, kdo jsem bez všech těch věcí kolem.“

Pátý rok byl nejtěžší. Došla mi mouka i brambory a musela jsem žít jen z toho, co najdu v lese nebo vypěstuju na zahradě. Byla jsem hubená jako lunt a často unavená. Ale zároveň jsem nikdy nebyla tak svobodná.

Jednou večer přišel Petr s dcerou Aničkou. Přinesli mi jablka a starý svetr. Anička se mě zeptala: „Teto Hano, proč nemáš televizi?“ Usmála jsem se: „Protože mám hvězdy nad hlavou.“

Dnes už vím, že život bez peněz není pro každého. Je to samota, strach i radost z maličkostí. Naučila jsem se vážit si lidí víc než věcí.

Někdy večer sedím u kamen a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Nebo jsem jen utíkala před světem? Co byste udělali vy na mém místě?