Kolik dostává máma na důchod? Proč bych to měla vědět?

„A ty víš, kolik tvoje máma dostává na důchod?“ zeptala se mě jednou po obědě v kuchyňce kolegyně Jana, když jsme seděly s hrnky kávy a ona rozebírala, jak musí každý měsíc doplácet mamince na nájem. Všichni kolem stolu se zapojili do debaty, padala čísla, povzdechy, někdo se smál, někdo si stěžoval. Já jsem jen pokrčila rameny a řekla: „Nevím. To je přece její věc.“

V tu chvíli jsem cítila, jak se na mě ostatní podívaly. Některé s údivem, jiné s nepochopením. „Ale vždyť je to tvoje máma,“ namítla Petra. „No a? Je dospělá, vždycky byla samostatná. Nikdy si nestěžovala. Proč bych měla vědět, kolik dostává?“ odpověděla jsem možná až moc ostře.

Celé odpoledne mi to vrtalo hlavou. Vyrůstala jsem jen s mámou, táta nás opustil, když mi bylo pět. Máma byla vždycky silná, nikdy si nestěžovala, nikdy mě nezatěžovala svými starostmi. Pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici v Plzni, směny na tři dny v kuse, domů chodila unavená, ale vždycky s úsměvem. Peníze jsme nikdy moc neměly, ale nikdy nám nic nechybělo – aspoň jsem si to myslela.

Teď mi je třicet osm, mám vlastní rodinu, dvě děti a manžela Tomáše. Máma bydlí sama v paneláku na Slovanech. Voláme si jednou týdně, občas ji navštívím, ale většinou jen na chvíli – pořád někam spěchám.

Ten večer jsem jí zavolala. „Ahoj mami, jak se máš?“ zeptala jsem se a snažila se znít nenuceně. „Ale jo, dobrý,“ odpověděla jako vždycky. „Nějaké novinky?“ zkusila jsem to dál. „Ale kdepak… Jen mě dneska trochu bolí záda.“

Chtěla jsem se zeptat na ten důchod, ale nešlo mi to přes pusu. Připadala bych si vlezlá. Tak jsem to nechala být.

O týden později mi volala máma sama. Bylo to nezvyklé – většinou volám já. „Lucko… promiň, že tě obtěžuju…“ začala opatrně. „Potřebovala bych půjčit nějaké peníze…“

V tu chvíli mi zatrnulo. „Co se děje?“ vyhrkla jsem. „Ale nic… Jen mi přišel vyšší nedoplatek za elektřinu a… no… prostě mi to teď nějak nevychází.“

Najednou jsem cítila stud a vinu. Vždyť já vlastně vůbec nevím, jak máma žije! Kolik dostává peněz? Jak platí nájem? Má vůbec na jídlo? Vždycky jsem si myslela, že je silná a zvládne všechno sama – ale možná to tak není.

„Mami… proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptala jsem se tiše.

„Nechtěla jsem tě zatěžovat… Máš svoje starosti, děti… Já to nějak zvládnu,“ odpověděla máma a já v jejím hlase slyšela slzy.

Půjčila jsem jí peníze a slíbila, že přijedu o víkendu. Celý týden jsem nemohla spát. Připadala jsem si jako špatná dcera.

V sobotu ráno jsem přijela k mámě domů. Byt byl čistý, ale chladný – topení bylo nastavené na minimum. V lednici skoro nic nebylo. Máma se usmívala, ale byla pohublá a unavená.

„Mami… kolik vlastně dostáváš na důchod?“ zeptala jsem se konečně.

Máma se zarazila a sklopila oči. „Není to moc… osm tisíc pět set,“ řekla tiše.

Zamrazilo mě. Jak může žít s takovou částkou? Nájem, jídlo, léky… Vždyť to není možné!

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ ptala jsem se zoufale.

„Nechtěla jsem být na obtíž… Vždycky jsi byla šikovná a samostatná… Nechtěla jsem tě brzdit,“ odpověděla máma.

Seděly jsme spolu u stolu a poprvé po letech jsme si opravdu povídaly – o penězích, o strachu ze stáří, o samotě. Máma přiznala, že už několik měsíců šetří na jídle i na lécích, aby měla na nájem a energie.

Cítila jsem vztek – na sebe i na systém. Jak je možné, že lidé jako moje máma musí živořit po letech práce? A jak je možné, že já sama jsem byla tak slepá?

Začala jsem jí pravidelně pomáhat – nejen finančně, ale i tím, že jsem ji brala k nám domů na víkendy, nakupovala jí jídlo a léky. Ale pocit viny mě neopouštěl.

Jednou večer jsme seděly u televize a máma mi položila ruku na rameno: „Lucko… děkuju ti. Ale pamatuj si – nikdy není pozdě začít se zajímat.“

Od té doby se snažím být lepší dcerou – nejen pro mámu, ale i pro sebe. Uvědomila jsem si, že rodina není samozřejmost a že i ti nejsilnější někdy potřebují pomoc.

A tak se ptám vás ostatních: Zajímáte se o své rodiče? Víte vůbec, jak žijí? Nebo si taky myslíte, že je to jen jejich věc?