Popel a jizvy: Příběh Magdy z paneláku

„Nech toho! Přestaň!“ křičela jsem, když jsem slyšela, jak otec zase řve na mámu v kuchyni. Bylo mi tehdy třináct a už jsem věděla, co přijde. Zvuk rozbité sklenice, pak rána a mámin pláč. Vyběhla jsem z pokoje, ale bylo pozdě. Máma ležela na zemi, krev jí tekla z roztrženého obočí a otec stál nad ní s pěstí ještě napřaženou. „Běž do pokoje, Magdo!“ zařval na mě. Ale já jsem tam jen stála a třásla se.

Toho večera přijela sanitka a policie. Sousedka paní Novotná je zavolala, když slyšela křik až do chodby. Máma skončila v nemocnici s otřesem mozku a já… já jsem zůstala sama s otcem v našem panelákovém bytě na sídlišti v Ostravě-Porubě. Celou noc jsem seděla na posteli, objímala plyšového medvěda a přemýšlela, jestli tohle je opravdu můj život.

Druhý den ráno mě vzbudilo bouchání na dveře. „Magdo, pojď otevřít! To jsem já, teta Jana!“ Otevřela jsem a vrhla se jí kolem krku. Teta mě odvedla k sobě domů, kde už čekala máma s obvazem na hlavě. „Neboj se, holčičko,“ šeptala mi do vlasů. Ale já jsem věděla, že už nikdy nic nebude jako dřív.

Otec dostal podmínku a měl zákaz přiblížit se k nám. Ale panelák je malý svět – potkávala jsem ho u výtahu, na chodbě, někdy i dole před obchodem. Vždycky měl v ruce pivo a oči plné zloby. „To kvůli tobě mě zavřeli!“ syčel na mě jednou večer, když jsem šla s taškou od Alberta. Rozklepaly se mi ruce tak, že mi vypadly rohlíky na zem.

Ve škole jsem byla ta divná – tichá Magda z třetího patra, co má mámu v nemocnici a otce alkoholika. Holky si šeptaly za mými zády a kluci se mi posmívali. Jediný, kdo se mnou mluvil, byl Honza z vedlejší třídy. „Hele, Magdo, nechceš jít ven? Mám nový míč.“ Poprvé po dlouhé době jsem se usmála.

Ale doma to bylo pořád stejné – strach, napětí, ticho přerušované jen zvuky televize nebo hádkami sousedů přes zeď. Máma chodila do práce v nemocnici na směny a já byla často sama. Někdy jsem seděla u okna a dívala se dolů na parkoviště plné starých škodovek a přemýšlela, jestli někdy uteču někam daleko.

Jednou večer přišla máma domů dřív. Sedla si ke mně na postel a dlouho mlčela. „Víš, Magdičko,“ začala tiše, „já už nemůžu dál žít ve strachu. Musíme začít znovu.“ Přestěhovaly jsme se do malého bytu v Havířově. Nové město, nová škola – ale staré rány zůstaly.

V Havířově to nebylo o moc lepší. Lidi jsou všude stejní – zvědaví, podezřívaví, někdy krutí. Ale aspoň jsme měly klid od otce. Máma začala chodit na terapii a já taky. Poprvé jsem mohla říct nahlas: „Můj táta bil moji mámu.“ Psycholožka paní Dvořáková mě naučila dýchat do břicha a nebát se svých pocitů.

Roky plynuly. Dostudovala jsem gympl a šla na vysokou do Ostravy – chtěla jsem být sociální pracovnice a pomáhat dětem jako jsem byla já. Máma byla na mě pyšná, ale pořád jsme spolu mluvily o minulosti jen šeptem.

Jednoho dne mi přišel dopis od otce. Psalo se v něm: „Magdo, promiň mi všechno. Vím, že jsem ti i mámě ublížil. Jsem teď v léčebně v Opavě.“ Dopis jsem četla pořád dokola a nevěděla, co cítím – vztek? Lítost? Strach?

Uběhlo pár měsíců a otec mě požádal o setkání. Máma byla proti: „Nejezdi tam! Zas ti ublíží!“ Ale já jsem musela vědět, jestli se opravdu změnil.

Setkali jsme se v parku u léčebny. Otec byl hubený, šedivý, oči měl unavené. „Magdičko…“ začal plačtivě. Mlčela jsem dlouho, pak ze mě vyhrklo: „Proč jsi nám to udělal?“ Rozplakal se jako malé dítě.

Nevím, jestli mu někdy dokážu odpustit úplně. Ale pochopila jsem jedno – minulost nezměním, ale můžu změnit svůj život teď a tady.

Někdy večer sedím u okna v našem novém bytě v Ostravě-Porubě a dívám se dolů na parkoviště plné aut. Přemýšlím: Dá se opravdu odpustit těm, kteří nám nejvíc ublížili? Co byste udělali vy na mém místě?