Celý den jsem vařila, ale manžel mě ponížil před všemi: Můj muž je šéfkuchař

„Tohle jídlo je vážně… zvláštní,“ ozvalo se od stolu a ticho v obýváku se rozlilo jako studená polévka. Srdce mi bušilo až v krku. Všichni se na mě podívali – máma, táta, sestra i švagr. A hlavně on. Petr. Můj muž. Šéfkuchař z vyhlášené restaurace U Zlatého lva, muž, kterého obdivuje půlka Prahy a druhá půlka by za jeho svíčkovou prodala duši.

Stála jsem u kuchyňské linky, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Celý den jsem loupala, krájela, míchala, ochutnávala. Chtěla jsem dokázat, že i já něco zvládnu. Že nejsem jen ta „manželka slavného kuchaře“, co si neumí ani uvařit čaj. Ale teď jsem tu stála a Petr právě před celou rodinou zvedl obočí a s úsměvem poznamenal: „No, asi bych to příště trochu víc osolil… a možná bych maso nevařil tak dlouho.“

„Péťo…“ ozvala se máma nejistě, ale on už pokračoval: „Ale jinak dobrý pokus! Každý nějak začínal.“

Všichni se rozpačitě usmáli. Já měla chuť zmizet pod stůl. Vzpomněla jsem si na ráno, kdy jsem vstala dřív než všichni ostatní, abych měla dost času na přípravu. Chtěla jsem udělat domácí knedlíky podle receptu babičky – ten, co mi Petr jednou pochválil, když jsme spolu začínali chodit. Jenže dnes to nešlo podle plánu. Těsto lepilo, omáčka byla moc řídká a maso nechtělo změknout.

„Mami, můžu si přidat?“ zeptala se dcera Anička a já se na ni vděčně usmála. Aspoň někdo má radost.

Petr se zasmál: „No vidíš, třeba z tebe bude jednou kuchařka jako maminka.“

Ta věta mě bodla. Všichni věděli, že to myslí ironicky. Vždyť doma vaří skoro vždycky on – a když ne, tak radši objedná pizzu.

Po večeři jsem odnášela talíře do kuchyně a slyšela za zády tiché špitání. „Chudák Jana…“ „No jo, když má doma mistra světa…“ „Já bych s ním nevydržela.“

Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o linku. Slzy mi stékaly po tvářích. Proč to musel udělat? Proč mě nemohl podpořit? Vždyť ví, jak moc se snažím…

Když jsme byli sami doma, přišel za mnou do kuchyně. „Jani, nezlob se… Já to nemyslel zle. Jenom… víš přece, že mám rád dobré jídlo.“

„A myslíš si, že já ne?“ vyhrkla jsem. „Víš vůbec, jak těžké je žít s někým jako ty? Každý tě obdivuje, každý čeká, že doma budeš mít restauraci! A já? Já jsem jen ta neschopná manželka!“

Petr si povzdechl a pohladil mě po rameni. „To není pravda… Já tě miluju takovou, jaká jsi.“

„Ale proč mě musíš shazovat před ostatními?“

Chvíli mlčel. „Možná jsem to přehnal. Ale víš co? Příště to uděláme spolu. Ukážu ti pár triků.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Já nechci být tvoje žačka. Chci být prostě… dost dobrá sama za sebe.“

Dlouho jsme stáli v tichu. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly na parapet.

Druhý den ráno jsem seděla u stolu s hrnkem kávy a přemýšlela nad tím vším. Proč mám pořád pocit, že musím někomu něco dokazovat? Proč nestačí být prostě obyčejná Jana z Nuslí?

Když přišla máma na návštěvu, pohladila mě po ruce: „Víš, holčičko, já taky nikdy nebyla nejlepší kuchařka. Ale vždycky jsi měla ráda moje buchty – i když byly někdy spálené.“

Usmála jsem se přes slzy. „Jo… byly nejlepší na světě.“

Odpoledne přišel Petr domů s kyticí tulipánů a omluvil se mi ještě jednou. „Jani, já vím, že jsem to zkazil. Ale vážně si myslím, že jsi úžasná – nejen v kuchyni.“

Možná to nebylo dokonalé usmíření. Možná budu ještě dlouho bojovat s pocitem méněcennosti vedle někoho tak úspěšného. Ale aspoň už vím, že nemusím být nejlepší kuchařka na světě – stačí být sama sebou.

A tak se ptám: Proč máme tak často pocit, že musíme být dokonalí? Není někdy lepší přijmout vlastní nedokonalost a radovat se z maličkostí? Co si o tom myslíte vy?