Zradila jsem manžela. A nevím, jestli toho lituji.

„Tak co, Jano, jak dlouho ještě budeš dělat, že je všechno v pořádku?“ ozvalo se ve mně, když jsem seděla v kuchyni u stolu, ruce složené kolem hrnku s vychladlým čajem. Všude ticho, jen tikot hodin a tlumený zvuk televize z obýváku, kde si Petr už po sté pouštěl svůj oblíbený seriál. Podívala jsem se na snubní prsten na levé ruce. Leskl se ve světle lampy, ale mně připadal těžký jako kámen.

Včera večer jsem se vrátila domů později než obvykle. Petr už spal. V koupelně jsem si dlouho myla ruce, jako bych tím mohla smýt vinu, která mě pálila pod kůží. Ale místo úlevy přišla jen prázdnota a otázka: Co teď?

Začalo to úplně nevinně. Pracovní večeře v malé restauraci na Vinohradech. S kolegy jsme slavili úspěšný projekt. Byla jsem unavená, ale zároveň jsem cítila zvláštní vzrušení – možná proto, že jsem po dlouhé době nebyla jen „maminka“ nebo „manželka“, ale prostě Jana. Seděla jsem vedle Tomáše, nového kolegy z marketingu. Smál se mým vtipům, díval se mi do očí a já měla pocit, že mě opravdu vidí. Ne skrz mě, ne kolem mě – ale přímo na mě.

„Jano, ty jsi dneska nějaká jiná,“ řekl tiše, když jsme zůstali u stolu sami dva. „Jsi krásná.“

Zasmála jsem se, trochu rozpačitě. „To říkáš každé kolegyni?“

Zavrtěl hlavou. „Ne. Jen tobě.“

Možná to bylo vínem, možná tím, jak dlouho už jsem neslyšela nic podobného od Petra. Možná tím, jak Tomáš voněl nebo jak mě chytil za ruku, když jsme vycházeli ven do chladné noci. Najednou mi bylo dvacet pět a svět byl plný možností.

Nevím přesně, kdy jsme skončili u něj doma. Vím jen, že když mě políbil, nezastavila jsem ho. Nechtěla jsem. Chtěla jsem cítit něco jiného než rutinu a únavu. Chtěla jsem být zase živá.

Teď sedím v kuchyni a mám pocit, že se dusím. Petr přišel pro vodu a jen letmo na mě pohlédl. „Dobrý?“ zeptal se bez zájmu.

„Jo,“ odpověděla jsem tiše.

Vím, že bych mu to měla říct. Ale jak? Máme spolu dvě děti – Aničku a Filipa. Dům na hypotéku. Společné dovolené na Šumavě, Vánoce u jeho rodičů v Pardubicích, nekonečné debaty o tom, kdo vyzvedne děti ze školky.

Ale kdy jsme spolu naposledy mluvili o něčem jiném než o dětech nebo účtech? Kdy mě naposledy pohladil jen tak? Kdy jsme se naposledy smáli spolu?

Vzpomínám si na naši svatbu v malém kostele v Říčanech. Byla jsem šťastná – opravdu šťastná. Petr byl tehdy jiný: pozorný, něžný, plný plánů a snů. Kam se to všechno podělo?

„Mami?“ ozvalo se z chodby. Anička stála ve dveřích v pyžamu a mnula si oči.

„Co je zlatíčko?“ usmála jsem se na ni a snažila se skrýt slzy.

„Nemůžu spát.“

Vstala jsem a objala ji. Cítila jsem její teplé tělíčko a najednou mě zaplavila vlna lítosti a strachu. Co když všechno zničím? Co když přijdu o děti? O domov?

Ale pak si vzpomenu na Tomášův pohled – na to, jak mě držel za ruku a šeptal mi do vlasů slova, která jsem už dávno neslyšela.

Ráno je všechno stejné jako vždycky. Petr spěchá do práce, děti do školy. Já zůstávám doma sama s myšlenkami.

Odpoledne mi přijde zpráva od Tomáše: „Myslím na tebe.“

Srdce mi poskočí a hned zase klesne. Co teď? Mám pokračovat ve lži? Nebo všechno přiznat?

Večer sedíme s Petrem u stolu. Mlčíme. On kouká do mobilu, já do hrnku s čajem.

„Petře…“ začnu nejistě.

Zvedne oči. „Hm?“

„Myslíš… myslíš někdy na to, jaké to bylo dřív?“

Pokrčí rameny. „Nevím… Máme děti, práci… Prostě život.“

Chci mu říct pravdu – že jsem byla s někým jiným, že nevím, jestli ho ještě miluju, že mám strach i vztek zároveň. Ale slova mi uvíznou v krku.

V noci nemůžu spát. Přemýšlím nad tím vším: nad Petrem, dětmi, Tomášem… nad sebou.

Co je vlastně horší? Žít ve lži a rutině? Nebo riskovat všechno kvůli chvíli štěstí?

Možná nejsem jediná žena v Česku, která se takhle cítí. Možná je nás víc – těch, které touží být viděny a slyšeny.

Ráno si znovu navléknu snubní prsten a jdu dětem připravit snídani.

Ale v hlavě mi pořád zní otázka: Je lepší žít v bezpečí a tichu – nebo riskovat bolest pro šanci na opravdové štěstí?

Co byste udělali vy? Má cenu bojovat za vztah, který už možná dávno skončil?