Synova zvláštní žena: Když domácnost není jen ženská záležitost

„Ondřeji, proč zase stojíš u dřezu? To je ženská práce!“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Syn se na mě otočil s utěrkou v ruce a v očích měl zvláštní směs únavy a vzdoru. „Mami, my to s Klárou děláme napůl. Ona vaří, já myju nádobí. To je fér.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Vždyť já celý život dělala všechno sama – vaření, praní, žehlení, úklid. Můj muž Pavel se nikdy o nic nestaral, maximálně vynesl koš, když jsem ho třikrát poprosila. A teď můj jediný syn, moje pýcha, stojí u dřezu a myje talíře, zatímco jeho žena sedí v obýváku s knížkou! Co je to za svět?

„Kláro, nechceš mi pomoct s přípravou večeře?“ zkusila jsem to ještě jednou, když jsem ji našla na gauči. Zvedla ke mně oči a usmála se: „Jano, dneska vaří Ondra. Já mám dneska volno.“ Její klid mě rozčiloval. Jak může být tak v pohodě? Kde je respekt ke starším? Kde je ženská soudržnost?

Večer jsem si postěžovala Pavlovi. „To je ta dnešní mládež,“ zabručel a ani nezvedl oči od televize. „Všechno chtějí napůl. Ale kdo to kdy viděl?“

Následující dny byly jako zlý sen. Klára odmítala žehlit Ondrovi košile – prý ať si je vyžehlí sám. Když jsem jí nabídla pomoc s úklidem, řekla mi, že mají rozdělené zóny: ona koupelnu a ložnici, Ondra kuchyň a obývák. Prý je to spravedlivé.

Začala jsem si stěžovat kamarádkám. „Naše Eva je zlatá,“ chlubila se Alena. „Přijede k nám, hned běží do kuchyně, pomáhá mi s pečením cukroví, stará se o děti…“

„To já mám smůlu,“ povzdechla jsem si. „Klára je úplně jiná. Nechává Ondru dělat ženské práce. Nevím, co si o tom myslet.“

Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor v ložnici. Klára šeptala: „Ondro, tvoje máma mě nemá ráda.“ Ondřej ji objal: „To není pravda. Jen je zvyklá na něco jiného. Dej jí čas.“

Zamrazilo mě. Opravdu ji nemám ráda? Nebo jen nechci přijmout něco nového?

O týden později jsme slavili Ondrovy narozeniny. Klára přinesla dort – sama ho pekla! Všichni jsme seděli u stolu, smáli se a povídali si. Najednou jsem si všimla, že Ondřej bez řečí sklízí talíře a Klára mu pomáhá s kávou. Nikdo se nehádal, nikdo nebyl unavený.

Po oslavě jsem zůstala sama v kuchyni a přemýšlela. Možná mají pravdu. Možná je lepší dělat věci společně, než čekat, až jeden padne únavou.

Ale pak přišel další šok. O Vánocích Klára odmítla jet k nám na Štědrý den – prý chtějí být s Ondrou sami doma a vytvořit si vlastní tradice. Rozplakala jsem se. Vždyť rodina má být pohromadě! Zavolala jsem Aleně: „To už není normální! Kam ten svět spěje?“

Alena mě uklidňovala: „Možná bys jim měla dát prostor. Třeba tě pozvou příště.“

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem o svém dětství – jak jsme všichni seděli u jednoho stolu, babička vařila svíčkovou, děda vyprávěl historky… Ale byla babička šťastná? Nebo jen dělala všechno proto, aby byl klid?

Začala jsem si všímat detailů. Klára byla k Ondrovi laskavá, nikdy na něj nekřičela. Když měl špatný den v práci, uvařila mu čaj a poslouchala ho. Ondřej zase chodil s Klárou na procházky, smál se s ní a často ji objímal jen tak.

Jednou večer jsme seděli všichni tři u televize a Klára najednou řekla: „Jano, nechcete někdy přijít na večeři k nám? Uvaříme spolu.“ Bylo to poprvé, co mě pozvala k nim domů.

Přijala jsem pozvání s rozpaky. Ale když jsem viděla, jak spolu vaří – smáli se, škádlili se moukou, ochutnávali omáčku přímo z hrnce – pochopila jsem, že jejich svět funguje jinak než ten můj.

Po večeři mi Klára řekla: „Vím, že jste to měla doma jinak. Ale pro nás je důležité být si rovni.“

Dlouho jsem mlčela. Pak jsem jen tiše přikývla.

Dnes už vím, že svět se mění a my s ním musíme držet krok – nebo alespoň zkusit pochopit ty mladší.

Někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Udělala bych něco jinak, kdybych mohla začít znovu? Nebo je lepší nechat mladé hledat vlastní cestu? Co myslíte vy?