Dvě srdce, jedno rozhodnutí: Příběh české adopce

„Mami, kdy už si pro nás přijdeš?“ ozvalo se z telefonu tiché, nejisté dětské hlásky. Srdce mi sevřelo úzkostí. Byla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly nad hrnkem kávy, když jsem poslouchala hlas malé Lucinky, která se mě ptala na něco, na co jsem sama neznala odpověď. Bylo to už třetí Vánoce, co jsme s manželem Petrem čekali na adopci dvou sester z brněnského dětského domova. Každý den byl jako nekonečné čekání na vlak, který možná nikdy nepřijede.

Nikdy nezapomenu na ten první den, kdy jsme je viděli. Bylo to v září, listí začínalo žloutnout a my jsme seděli v kanceláři paní ředitelky. „To jsou Lucinka a Anička,“ ukázala nám fotografie dvou drobných holčiček s obrovskýma očima. V tu chvíli jsem věděla, že jsou naše. Petr mi stiskl ruku pod stolem a já cítila, jak se nám mění život.

Ale realita byla jiná. Papírování, posudky, psychologická vyšetření, nekonečné pohovory s úředníky. „Musíme být trpěliví,“ opakoval Petr, když jsem večer plakala do polštáře. „Všechno má svůj čas.“ Jenže já už neměla sílu čekat. Každý měsíc přinášel nové komplikace – biologická matka se najednou objevila a chtěla se s dětmi setkat, sociální pracovnice měla výhrady k našemu bydlení, protože máme jen dva pokoje a malou zahrádku.

Jednou večer jsem seděla u stolu s Petrem a hádali jsme se. „Možná bychom měli přestat,“ řekl tiše. „Možná to tak nemá být.“ V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzdát. Ale pak jsem si vzpomněla na Lucinčiny oči a na to, jak mi při poslední návštěvě šeptla: „Já už nechci být sama.“

Moje matka mi často říkala: „Proč si radši nepořídíte vlastní dítě? Proč musíš zachraňovat cizí?“ Nedokázala pochopit, že mateřství není jen o krvi. „Mami,“ odpovídala jsem jí pokaždé, „ty holky potřebují domov stejně jako já potřebuju je.“

Jednoho dne nám přišel dopis – další zamítnutí. Tentokrát kvůli tomu, že Anička měla zdravotní problémy a úřad si nebyl jistý, jestli to zvládneme. Seděla jsem na lavičce před domem a dívala se do prázdna. Petr si ke mně přisedl a mlčky mě objal. „Nevzdáme to,“ zašeptal.

Začali jsme bojovat víc než kdy dřív. Sháněli jsme doporučení od lékařů, chodili na další školení pro adoptivní rodiče, opravili jsme pokojíček a poslali fotky na úřad. Každý den byl malým vítězstvím i prohrou zároveň.

Jednoho rána mi zazvonil telefon. „Paní Nováková? Můžete si pro holčičky přijet.“ V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám brečet nebo křičet radostí. Běžela jsem za Petrem do práce a objali jsme se uprostřed parkoviště mezi auty.

Když jsme přijeli do dětského domova, Lucinka i Anička stály ve dveřích s batůžky na zádech. „Mami?“ zeptala se Lucinka nejistě. Přiklekla jsem k ní a objala ji tak pevně, až jsem měla pocit, že se nikdy nepustíme.

První týdny doma byly těžké. Holky plakaly v noci, bály se tmy a každého cizího zvuku. Anička měla záchvaty vzteku a Lucinka se bála jít sama na záchod. Moje matka přišla na návštěvu a jen kroutila hlavou: „Tohle sis vybrala?“ Ale já věděla, že bych neměnila ani za nic.

Jednou večer jsme seděli všichni čtyři u stolu a Lucinka šeptla: „Mami, ty už nás nikdy nevrátíš?“ Podívala jsem se jí do očí a slíbila: „Nikdy.“

Dnes je to rok od chvíle, kdy jsme si holky přivezli domů. Někdy je to těžké – Anička má pořád zdravotní problémy, Lucinka se občas bojí usnout sama. Ale když je večer ukládám do postele a slyším jejich smích z pokojíčku, vím, že všechno to čekání stálo za to.

Někdy přemýšlím: Kolik dětí ještě čeká na svůj domov? A kolik rodičů vzdá boj dřív, než dostanou šanci? Co byste udělali vy?