Moje štěstí není na prodej: Když se tchán rozhodne žít pro sebe

„Eliško, ty ses snad zbláznila! V tomhle věku si hledat chlapa? A co děti, co vnoučata? Komu budeš vařit, když budeš někde na rande?“ křičel do telefonu můj zeť Petr tak hlasitě, že jsem musela odtáhnout mobil od ucha. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. V tu chvíli jsem si připadala jako malá holka, kterou někdo přistihl při něčem zakázaném. Jenže já už dávno nejsem dítě. Jsem Eliška, je mi padesát let a poprvé v životě chci něco udělat jen pro sebe.

Celý život jsem byla matka, manželka, později babička. Můj muž Jaroslav zemřel před pěti lety na infarkt a od té doby jsem žila jen pro rodinu. Každý den jsem vařila obědy pro dceru Lenku, jejího muže Petra a jejich dvě děti. Hlídala jsem vnoučata, když Lenka musela do práce nebo když si Petr potřeboval „odpočinout“. Nikdy jsem si nestěžovala. Byla jsem vděčná za to, že mě potřebují. Ale poslední dobou jsem cítila, že mi něco chybí. Že už nejsem jen babička a kuchařka, ale pořád ještě žena.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a přihlásila se na internetovou seznamku. Nečekala jsem zázraky. Jen jsem chtěla poznat někoho, s kým bych mohla zajít na kávu, do kina nebo si jen tak popovídat. A pak mi napsal Milan. Byl vdovec jako já, měl rád turistiku a jazz. Po pár týdnech jsme se setkali v kavárně na náměstí v Hradci Králové. Bylo to krásné odpoledne – smáli jsme se, povídali si o všem možném a já měla pocit, že znovu dýchám.

Když jsem to řekla Lence, byla nejdřív překvapená, ale pak mě objala a řekla: „Mami, zasloužíš si být šťastná.“ Jenže Petr to viděl jinak. Začal být protivný, dával mi najevo, že mu vadí, když nejsem pořád k dispozici. „Kdo mi teď opraví auto? Kdo pohlídá děti? Ty jsi tady od toho, abys nám pomáhala!“ vyčetl mi jednou večer u večeře.

Jednoho dne mi Petr zavolal a začal na mě křičet: „Eliško, ty jsi tady pro rodinu! Co si myslíš, že budeš někde běhat s nějakým dědkem? To jsi celou dobu hrála jen divadlo?“ V tu chvíli mi praskly nervy. „Petře,“ řekla jsem tiše, ale pevně, „nejsem tvoje služka. Mám právo na vlastní život.“

Ticho na druhém konci bylo dlouhé a těžké. Pak Petr zavěsil.

Od té chvíle se všechno změnilo. Lenka byla mezi dvěma mlýnskými kameny – chtěla mě podpořit, ale zároveň nechtěla hádky doma. Vnoučata se mě ptala, proč už nejsem každý den u nich. A já? Já jsem poprvé v životě začala myslet na sebe.

S Milanem jsme začali chodit na výlety do Orlických hor, občas jsme zašli do divadla nebo na koncert. Bylo to nádherné – cítit zase motýlky v břiše, smát se a plánovat společné chvíle. Ale pokaždé, když jsem se vracela domů, čekal mě studený byt a výčitky svědomí. Nejhorší byly ty pohledy od Petra – plné pohrdání a zloby.

Jednou večer přišla Lenka sama. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela. Pak řekla: „Mami, já tě chápu. Ale Petr je zvyklý, že jsi tady vždycky byla…“

„A co já?“ přerušila jsem ji poprvé v životě ostřeji než obvykle. „Kdo byl kdy zvyklý na to, že Eliška taky něco potřebuje? Že má sny? Že chce ještě žít?“

Lenka sklopila oči. „Já vím… Omlouvám se.“

Následující týdny byly těžké. Petr se mnou skoro nemluvil, vnoučata mě viděla méně často a já měla pocit, že ztrácím rodinu. Ale zároveň jsem získávala něco nového – sebevědomí a odvahu být sama sebou.

Jednoho dne mi Milan navrhl: „Eliško, pojďme spolu bydlet.“ Srdce mi bušilo až v krku. Byla to šance začít znovu – ale bála jsem se opustit všechno známé.

Když jsem to řekla Lence, rozplakala se. „Mami, já tě nechci ztratit…“

Objala jsem ji a šeptala: „Nikdy mě neztratíš. Jen už nechci žít jen pro ostatní.“

A tak jsem udělala ten krok do neznáma. Přestěhovala jsem se k Milanovi do malého bytu na okraji města. Bylo to těžké – stýskalo se mi po dětech i vnoučatech, ale zároveň jsem cítila úlevu.

Dnes je to rok od té doby. S Lenkou máme lepší vztah než kdy dřív – pochopila mě a Petr se časem smířil s tím, že nejsem jeho služka. Vnoučata mě navštěvují o víkendech a Milan je přijímá s otevřenou náručí.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je pro nás ženy po padesátce tak těžké říct si o své štěstí? Proč máme pocit viny za to, že chceme žít i pro sebe?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že má žena právo začít znovu i po padesátce?